Jdi na obsah Jdi na menu
 


teska technika

14. 5. 2007

V meziválečném období plzeňská Škodovka úspěšně pokračovala ve zbrojní výrobě, jejíž základy byly položeny ještě za Rakousko – Uherska. Konec dvacátých a počátek třicátých let minulého století znamenal pro továrnu i velký počet experimentů. Vývojová řada strojů, označovaných jako ObrazekPA, tedy pancéřový automobil, svým způsobem vyvrcholila v typu PA – II, který si řešením karosérie vysloužil přezdívku „Želva“. Stroj byl exportován například i do Rakouska, kde byl využíván policejními jednotkami při potlačování neúspěšného nacistického pokusu o převrat roku 1934. V Čechách tato dnes již nepříliš známá obrněná vozidla pomáhala zvládat například nepokoje v oblasti Sudet.

Určitou zvláštností pak byla i verze obrněného automobilu PA – II - D označovaná jako „Dělový vůz“. Od původních „Želv“ se lišila téměř k nepoznání. Díky kanónu ráže 7,5 cm děla na kulové lafetě vsazené do čelní desky zvýšené pancéřované korby stroj pozbyl typického elegantního tvaru připomínajícího želví krunýř a objevilo se mnohem víc ostřejších hran. Přesto výrobní náklady stroje zůstaly poměrně vysoké. Vozidlo také váhou převyšovalo původní stroj PA – II a zejména motor byl příliš slabý a neumožňoval stroji dosahovat větších výkonů. I když dělovou „Želvu“ armáda nakonec přijala do svého stavu, Škodovka vyrobila roku 1927 pouze jediný prototyp.

Obrazek

Dělová Želva PA - II - D před výrobní halou plzeňské Škodovky

Souběžně se „Želvou“ začala Škodovka již od roku 1924 vyvíjet pancéřový automobil PA – III. I když některé součásti zejména podvozku byly naprosto shodné s typem PA – II, celkově se počítalo s tím, že nový stroj bude menší, lacinější a oproti „Želvě“ se bude lépe pohybovat v terénu. Docela nová byla ovšem karosérie. Kombinace ostrých hran a šikmých ploch umožnila vytvořit stejně odolnou pancéřovou korbu daleko levnějším i technologicky jednodušším způsobem. Hlavní výzbroj je staronově umístěna do otočné věže. Obrazek

V roce 1925 vzniká prototyp vozidla, i když ještě bez pancéřové karosérie. Představitelé československé armády však dali továrně na vědomí, že jsou s koncepcí i tvarem vozidla spokojeni. Přesto však následující období testování prototypu vozu trvalo až do roku 1928. Trpělivost se vyplatila a ještě v prosinci téhož roku byl obrněný automobil přijat do výzbroje armády pod označením OA vzor 27. Vojáci objednali celkem patnáct kusů těchto automobilů. Tento počet zahrnoval i plánovanou náhradu za tři původní stroje PA – II , prodané rakouské policii. Škodovka měla celkem dvanáct podvozků připravených již od roku 1925 a tak se mohla soustředit na výrobu pancéřových nástaveb z téměř pět a půl milimetrových plechů.

Obrazek

Dřevěný model korby vozu PA - III

Obrazek

Obrazek

Pancéřový automobil PA - III

Nové stroje se zúčastnily mimo jiné manévrů na Slovensku, při nichž si vysloužily velmi dobrou pověst, která pronikla i do zahraničí. Zájem o obrněnce projevili Jugoslávie, Polsko, Belgie a dokonce i Čína. Továrna však nedisponovala dostatečnou výrobní kapacitou potřebnou pro pé á trojky a musela tyto objednávky odmítnout. Československá armáda projevila zájem o dalších devět kusů, vysoká cena vozidel ovšem uskutečnění kontraktu nakonec znemožnila. Až do obsazení republiky německou armádou disponovaly české jednotky celkem pouze patnácti vozidly rozdělenými mezi tři vojenské jednotky.

U nich však stroje OA vz. 27 prošly i bojovými akcemi. Kromě zmíněných operací v Sudetech se několik vozidel zúčastnilo na konci třicátých let i bojů s Maďary na Podkarpatské Rusi. Během těchto bojů tři stroje ustoupily až na rumunské území, kde byly zabaveny. V rumunské armádě operovaly až do roku 1944, než je definitivně zničily spojenecké bomby při náletu na Ploješť. Další tři vozidla si používali Slováci přibližně do roku 1942. Krátký čas stroje používali také Němci. Jediné vozidlo, které přežilo válku, prý dosloužilo roku 1949 v roli traktoru Sběrných surovin.

Od roku 1927 bylo vyrobeno i několik modifikovaných strojů označovaných také jako PA – IV. Lišily se zabudováním pátracího reflektoru do otočné věžičky vozidla, zdvojeným řízením a náhonem na všechna čtyři kola. Vzhledem k politické situaci, která nakonec vyústila ve vznik druhé světové války můžeme závěrečné období vývoje a zdokonalování vozidel PA označit jako labutí píseň škodováckých obrněnců na podvozcích původních „Želv“.


Schwere SS-PanzerAbteilung 501 (Heavy SS Tank Battalion 501) was the independent heavy tank battalion of the 1. SS-Panzerkorps from the fall of 1944 to the end of World War II. It fought its battles with one of the most powerful armored vehicles of the era: the Panzerkampfwagen (armored fighting vehicle, abbreviated PzKw) VI Tiger B. The tank was also officially called the Tiger II, and often unofficially referred to as the Königstiger, or "King Tiger." The Tiger II was produced in relatively small numbers, but it made a significant impact wherever it appeared on the battlefield. This is the story of the most famous Tiger unit in the Battle of the Bulge, or as the Germans called it, the Ardennes Offensive.

Tiger II., někdy naz


ývaný též jako "královský tygr" měl být jěště brutálnější a více účinnější než jeho předchůdce. Toho se dosáhlo jednak zvětšením tloušťky pancířů, ale také přepracováním jeho 88 mm děla, které mělo nyní jěště větší průbojnost a dostřel, a tedy i účinnost. Nevýhodou Tigera II. byl slabší motor, který v podstatě převzal od svého předchůdce Tigeru I. a velká spotřeba paliva. Vzhledem ke své zvýšené hmotnosti již tento motor nevyhovoval.

Američané se svými směšnými Shermany neměli proti těmto strojům v podstatě žádnou šanci. Až na samém konci války vyrobili západní spojenci těžké tanky, které byli schopni královského Tigera ohrozit. Výhodou pro Spojence byl velký počet Shermanů a naopak malý počet Tigerů na západní frontě.

Při bitvě v Ardenách v zimě roku 1944/45 - Hitlerově poslední ofenzívě na západní frontě byly do boje nasazeny početné svazy těchto nebezpečných strojů. Smysl této operace byl více politický než strategický. Počítal s tím, že po úspěšném provedení ardenské operace nebudou moci Anglo-Američané vést v nejbližší době velké útočné operace a ze strachu, že Sověti by mohli dobýt celou Evropu uzavřou s Německem separátní mír. Tím pádem budou moci nacisté vrhnout všechny své síly na východní frontu.

Datum operace nebyl přesně stanoven, záměrně se čekalo na špatné počasí, aby bylo nepřátelské letectvo přikováno k zemi. Ofenzíva začala 16. prosince 1944. Svazky americké armády se po zahájení nacistiského útoku daly na zběsilý úprk. "Královští tygři" pronikali americkou obranou jako nůž máslem. Avšak po několika dnech ofenzívy jim došli pohonné hmoty, navíc se vyjasnilo, tak že by se dalo sušit seno.

To byla příležitost pro spojenecké bombardéry, ty začali zasypávat každou cestu a cestičku, města a nacistická vojska. Navíc Churchil vyjednal u Stalina brzké zahájení jeho zimní ofenzívy na Východě. Německý útok začínal slábnout, navíc se musela kvůli zahajení sovětské ofenzívy přesunout hlavní úderná síla SS tanková divize Tigerů II. na východní frontu. Tak pomalu začal končit německý útok a vojska třetí říše se začala stahovat zpět do obranných postavení Siegfriedovi linie.




 


Lehký tank LT vz. 38 byl nejúspěšnější předválečnou československou tankovou konstrukcí a je pokládán za zřejmě nejlepší lehký tank počátku války.

Československá armáda se v říjnu 1937 rozhodovala, zda objedná další zhruba tři stovky tanků LT vz. 35, které byly sice pokročilé konstrukce, ale po provozní stránce ne zcela spolehlivé. Nakonec byla vypsána soutěž na nový lehký tank, který by nahradil dosavadní LT vz. 35.

Firma Škoda do soutěže přišla s vylepšenými verzemi tanku LT vz. 35 (Rek. I a Rek II.). Konkurenční ČKD nabídla vylepšenou verzi tanku LT vz. 34R a upravenou verzi úspěšného exportního tanku TNH (konstruktér ing. Alexej Surin) se silnějším motorem (tovární označení TNHPS). Ze zkoušek v březnu a dubnu 1938 vyšel vítězně tank TNHPS a 22. července 1938 byla podepsána objednávka na 150 těchto tanků pod armádním označením LT vz. 38. Předpokládalo se dodání 20 tanků do konce roku a zbytku v prvním čtvrtletí roku 1939. Tyto lhůty se pak ještě prodloužily. Prvních deset tanků bez výzbroje bylo hotovo až v polovině března 1939. Do případné války s Německem na podzim 1938 by bohužel tanky LT vz. 38 nezasáhly.

Tank LT vz. 38 měl velmi dobře vyváženou palebnou sílu, pancéřování i pohyblivost, byl jednoduchý na údržbu a vysoce spolehlivý. Podvozek se skládal ze čtyř velkých pojezdových kol potažených pryží, každá dvojice pojezdových kol byla samostatně zavěšená a odpružená listovými pery. Výzbroj tvořil kanón Škoda A7 ráže 37 mm a dva těžké kulomety vz. 37 ráže 7,92 mm. Kanón mohl na 500 metrů při kolmém dopadu střely prorazit 38 mm silný pancíř.


LT vz. 38 z Vojenského technického muzea v Lešanech

 

Po okupaci

Po okupaci Čech a Moravy německý Waffenamt (zbrojní úřad) projevil o tank LT vz. 38 zájem a Němci převzali celou v ČKD rozpracovanou objednávku 150 tanků. Výroba se naplno rozběhla (ČKD bylo přejmenováno na Böhmisch-Mährische Maschinenfabrik (BMM)) od 22. května 1939. Do německé armády byl tank zařazen pod označením Leichte Tank Muster 38 (L.T.M. 38) a od ledna 1940 jako Panzerkampfwagen 38(t) (PzKpfw 38(t), t = tschechisch). Celkem jich bylo vyrobeno v několika sériích 1396 a dalších 37 pro slovenskou armádu.

 

Výrobní série

 

  • Ausf. A (Ausf. = Ausführung, provedení) vyráběn od 22. května 1939 do 23. listopadu 1939. Oproti původním tankům vyráběným pro čs. armádu se lišily dodatečným pancéřování lafety kulometu. Tanky byly vybaveny německými radiostanicemi FuG 2 nebo FuG 5. Celkem vyrobeno 150 tanků série A.

     

  • Ausf. B - v červnu 1939 Němci u BMM objednali dalších 325 tanků, objednávka byla rozdělena do tří sérií. Série B se vyráběla od ledna do května 1940 v počtu 110 tanků. Tanky série B byly vybaveny světlometem Notek a modifikován byl kryt zaměřovače.

     

  • Ausf. C se vyráběl od května do srpna 1940 a bylo vyrobeno 110 kusů. Malými změnami bylo zjednodušení úchytu antény a umístění pancéřového prstence u základny věže. Pancéřování přední desky korby bylo zvýšeno z původních 25 mm na 40 mm.

     

  • Ausf. D se vyráběl od září do listopadu 1940 v počtu 105 kusů a víceméně se nelišil od Ausf. C. Na konci roku 1939 Němci objednali dalších 275 tanků a na začátku roku 1940 dalších 250.

     

  • Ausf. E se vyráběl od listopadu 1940 do května 1941 a bylo vyrobeno 304 kusů. Podstatnou změnou bylo zesílení čelního pancíře korby i věže na 50 mm. Boční stěny byly zesíleny na 30 mm. Spolu s dalšími úpravami tím došlo ke zvýšení hmotnosti tanku o skoro tunu na 10345 kg.

     

  • Ausf. F se vyráběl od května do října 1941 a bylo vyrobeno 250 kusů.

  • Ausf. S (S = Schweden) - jedná se o tanky původně určené pro Švédsko, které ale zabavila německá armáda. Švédsko o nákupu tanků TNH-Sv jednalo s ČKD od března 1939, smlouva o prodeji 90 tanků byla podepsána 21. března 1940. Tanky měly být vyráběny od června do října 1940. V červenci 1940 ale německá armáda celou sérii zabavila pro své potřeby. Protože tanky byly vyráběny podle původního čs. standardu LT vz. 38, byly pro Němce upraveny tak, aby zhruba odpovídaly sérii Ausf. E/F (šlo zejména o zesílení čelního pancéřování na 50 mm). Upravené tanky německá armáda převzala mezi květnem a říjnem 1941.

  • Ausf. G - v roce 1941 Waffenamt objednal další dvě série tanků PzKpfw 38(t) po 500 vozech. Série G byla nakonec poslední, vyráběla se od října 1941 do června 1942 a bylo dokončeno celkem 306 tanků. Tanky se příliš nelišily od předchozí série, poněkud se zjednušila výrobní technologie a snížil se počet nýtových spojů.

V květnu 1942 Hitler přikázal ukončit výrobu tanků s 37 mm kanonem, které již na východní frontě nemohly čelit silnějším sovětským tankům. Protože podvozků verze G bylo vyrobeno 500, byl zbytek použit pro samohybná děla. Přebytečné vyrobené věže byly využity pro různá stálá opevnění.

Vývoj podvozku dále pokračoval pro různá samohybná děla a stíhače tanků - stíhače tanků Marder III (SdKfz 138 a 139), samohybná děla Grille (SdKfz 138/1) průzkumné tanky TNH neue Ausführung a Aufklärungspanzer 38(t) (SdKfz 140/1), protiletadlové tanky Flakpanzer 38(t) (SdKfz 140) a nakonec stíhače tanků Hetzer.

Několik desítek tanků PzKpfw 38(t) bylo upraveno na velitelské PzBfWg 38(t).

 

Export a licenční výroba

Tank LT vz. 38 byl používán v několika evropských zemích. Ještě v březnu 1939 byl jeden prototyp testován v Británii, kde o něj ale neprojevili zájem. Větší úspěch měl tank ve Švédsku, v březnu 1940 švédská armáda objednala v BMM 90 tanků TNH-Sv, které ale nakonec zabavil pro své potřeby Wehrmacht. Situace byla vyřešena prodejem výrobní licence v listopadu 1940 a ve Švédsku se tak rozběhla výroba licenčních tanků pod označením Strv m/41. Slovenská armáda v roce 1940 v BMM objednala 37 tanků. Během války byl PzKpfw 38(t) používán i armádami Maďarska, Rumunska a Bulharska.

Bojové nasazení

Křest ohněm prodělaly tanky PzKpfw 38(t) Ausf. A v německé armádě během polského tažení v rámci 67. Panzer Abteilung 3. lehké divize (velitel General der Panzertruppen Adolf Kuntzen). Tažení se účastnilo 57 tanků L.T.M. 38 (jak byl tehdy český LT vz. 38 v německé armádě nazýván), sedm jich bylo v bojích poškozeno.

Po polském tažení byly lehké divize v říjnu 1939 přeformovány na tankové, 3. lehká se stala 8. tankovou divizí. Zároveň byla českými tanky L.T.M. 38 vyzbrojena další divize: 7. tanková (původně 2. lehká divize, velitel General der Kavallerie Georg Stumme a od února 1940 Generalmajor Erwin Rommel).

Francouzského tažení se tak účastnily tři tankové divize vyzbrojené českými tanky - 6. tanková s PzKpfw 35(t) a 7. a 8. tanková s PzKpfw 38(t). Pod velením Erwina Rommela se 7. tanková divize (zvaná jako „divize duchů“, protože se vždy objevila tam, kde ji nikdo neočekával) účastnila francouzského tažení v rámci Hothova XV. tankového sboru. Na hlavním směru průlomu po překročení Másy u Dinantu 13. května (jako první tanková divize) a postupu na západ se 21. května střetla u Arrasu s britskými vojsky, které odrazila a dorazila ke Kanálu.

8. tanková divize, která během francouzské kampaně postupovala jižně od 7. tankové divize v rámci v rámci Reinhardtova XLI. tankového sboru, Másu překročila u Nouzonville (jižně od Monthermé) 14. května a postupovala ke Kanálu, kde se obě divize podílely na obklíčení spojeneckých vojsk u Dunkerque.

Francouzského tažení se zúčastnilo 229 tanků PzKpfw 38(t) (v 7. a 8. tankové divizi) a 118 tanků PzKpfw 35(t) v 6. tankové divizi (z celkem asi 2600 německých tanků). 54 tanků PzKpfw 38(t) bylo poškozeno a 6 nenávratně ztraceno.

Na jaře 1941 se 8. tanková divize s 118 tanky PzKpfw 38(t) a 7 velitelskými PzBfWg 38(t) účastnila balkánské kampaně a 13. dubna 1941 vstoupila do Bělehradu.

Operace Barbarossa se zúčastnilo 625 PzKpfw 38(t) a 40 velitelských PzBfWg 38(t) v 7., 8., 12., 19. a 20. tankové divizi (v každé tankové divizi bylo 7-11 velitelských tanků). Jak je vidět, potenciál českého zbrojního průmyslu nacistům velmi pomohl, protože české tanky PzKpfw 35(t) a PzKpfw 38(t) tvořily skoro čtvrtinu všech tanků, které byly při operaci Barbarossa nasazeny. 8. tanková divize operovala v oblasti Leningradu jako součást skupiny armád Nord. Ostatní čtyři divize vyzbrojené PzKpfw 38(t) působily na středním úseku fronty (skupina armád Mitte). Na počátku roku 1942 byla tanky PzKpfw 38(t) vyzbrojena ještě nově vzniklá 22. tanková divize, která operovala na jižním úseku fronty (na Krymu).

Divize vyzbrojené českými tanky během tažení proti SSSR:

DivizeTyp
Počet
6. Panzer Division
(General der Panzertruppen Wilhelm Ritter von Thoma)
PzKpfw 35(t)155 + 5 velitelských
7. Panzer Division
(General der Panzertruppen Hans Freiherr von Funck)
PzKpfw 38(t) 167 + 7 velitelských
8. Panzer Division
(General der Panzertruppen Erich Brandenberger)
PzKpfw 38(t)
118 + 7 velitelských
12. Panzer Division
(Generaloberst Josef Harpe)
PzKpfw 38(t)
109 + 8 velitelských
19. Panzer Division
(General der Panzertruppen Otto von Knobelsdorff)
PzKpfw 38(t)
110 + 11 velitelských
20. Panzer Division
(General der Panzertruppen Horst Stumpff)
PzKpfw 38(t)
121 + 2 velitelské
22. Panzer Division
(Generalleutnant Wilhelm von Apell)
PzKpfw 38(t)
114

Znaky německých tankových divizí vyzbrojených tanky PzKpfw 38(t):
Východní fronta ale zároveň ukázala limity lehkých tanků - tyto tanky nemohly čelit nástupu sovětských T-34, nevyhovovalo ani pancéřování ani kanón ráže 37 mm. Během roku 1942 tak byly PzKpfw 38(t) postupně z východní fronty stahovány. Celkové ztráty na východní frontě byly asi 800 tanků PzKpfw 38(t) - viz také ztráty tanků na východní frontě v roce 1941.

Tanky PzKpfw 38(t) byly dále používány různými záložními jednotkami a sloužily i pro školení řidičů. Podvozky byly využity pro různé samohybné verze (Marder, Grille...), jako muniční vozy apod. Mnoho věží z vyřazených tanků bylo použito v opevněních po celé Evropě - viz např. zde. Věže byly použity také v německých obrněných vlacích.

Kromě německé armády tanky LT-38 používalo i Slovensko, které v letech 1941-43 zakoupilo 37 nových tanků od BMM a v letech 1943-44 dalších 37 z německé výzbroje. Tanky byly nasazeny na východní frontě a několik jich použili i povstalci během Slovenského národního povstání. Na východní frontě tyto tanky pod označením T-38 používala i maďarská armáda, která zakoupila v letech 1941-42 celkem 111 tanků PzKpfw 38(t) z německé výzbroje . Pod značením T-38 tanky PzKpfw 38(t) nasadila na východní frontě i armáda rumunská, která jich v roce 1943 koupila od Němců celkem 50. Tyto tanky se poté účastnily i osvobozování Československa. Deset tanků PzKpfw 38(t) z německé výzbroje v roce 1943 koupila i bulharská armáda, nasazeny byly v roce 1944-45 proti bývalým německým spojencům.


Jeden ze slovenských LT-38 číslo V-3080 zničený během SNP
Po skončení války se tanky konečně dostaly i do rukou původního objednavatele - československé armády. Celkem 38 bojeschopných tanků bylo zařazeno do výzbroje pod označením LT-38/37 (druhé číslo označující ráži kanónu).

Tank LT vz. 38 byl nejlepší tank československé konstrukce a jeho kvality se projevily i v tom, že různé modifikace z něj vycházející byly vyráběny po celou válku.


LT vz. 38 při bojové rekonstrukci v Milostovicích (2006)

Statistiky

LT vz. 38 ve službách různých armád:
  • čs. armáda - objednala 150 tanků v červenci 1938, celou objednávku převzali Němci; po válce zprovoznila 38 tanků LT-38/37
  • slovenská armáda - 37 nových tanků LT-38 zakoupeno v letech 1941-43, dalších 37 od Němců v letech 1943-44
  • německá armáda - celkem vyrobeno 1396 tanků, 37 odprodáno Slovensku (1943-44), 111 Maďarsku (1941-42), 50 Rumunsku (1943) a 10 Bulharsku (1943)
  • rumunská armáda - 50 koupeno od Němců v roce 1943
  • maďarská armáda - 111 koupeno od Němců v letech 1941-42
  • bulharská armáda - 10 koupeno od Němců v roce 1943
  • švédská armáda - licenční výroba tanku Strv m/41

Označení LT vz. 38:
  • československá armáda - Lehký tank vz. 38 (LT vz. 38), po válce LT-38/37
  • slovenská armáda - Ľahký tank vz. 38 (LT-38)
  • německá armáda - nejprve Leichte Tank Muster 38 (L.T.M. 38), od ledna 1940 Panzerkampfwagen 38(t) (PzKpfw 38(t))
  • rumunská armáda - T-38
  • maďarská armáda - T-38
  • bulharská armáda - Lek Tank Praga
  • švédská armáda - licenční tank Strv m/41

LT vz. 38 v muzeích

Na našem území je možné restaurovaný a plně pojízdný LT vz. 38 vidět ve Vojenském technickém muzeu v Lešanech, tank se účastní i různých akcí. Na Slovensku je LT-38 k vidění v Muzeu SNP v Banské Bystrici.


LT-38 v Muzeu SNP v Banské Bystrici




Poté co čs. armáda zakoupila 70 tančíků vz. 33 a 50 lehkých tanků LT vz. 34 od ČKD, vyzvala na konci roku 1934 firmy ČKD a Škoda k představení nových prototypů, které by umožnily naplnit plánovanou koncepci vyzbrojení armády tanky.

V únoru 1934 zkonstruovala firma Škoda prototyp lehkého tanku SU (8 tun, tříčlenná posádka, pancíř 8-15 mm, kanón ráže 47 mm a 2 těžké kulomety vz. 24) a představila ho komisi československé armády. Bylo rozhodnuto, že tento prototyp nebude sériově vyráběn. Škoda ho použila jako základ pro novou verzi pod názvem Š-II-a (Š - Škoda, II - lehký tank, a - jezdecký tank), kterou představila v polovině roku 1934. Konkurenční projekt nabídla firma ČKD, tank P-II-a (vylepšený LT vz. 34). Po armádních zkouškách byla 30. října 1935 podepsána objednávka na 160 kusů tanku firmy Škoda, s armádním označením LT vz. 35.

Vzhledem ke stížnostem firmy ČKD na průběh soutěže, ministerstvo obrany, aby zahladilo spor, rozhodlo, že tank budou vyrábět obě firmy společně. Nejprve bylo 30. října objednáno 160 kusů, dalších 35 bylo objednáno 12. května 1936 a posledních 103 v červnu 1936. Poslední objednávka byla ale definitivně potvrzena až v listopadu 1937, protože během zkoušek prvních sériových kusů se projevily mnohé závady a nedostatky, které musel výrobce odstranit až tank začal splňovat všechny požadované parametry. Ministerstvo obrany si bylo některých problémů vědomo a do budoucna počítalo se standardním typem LT vz. 38, konstrukční práce na něm se ale stále prodlužovaly.

Každá z firem - ČKD a Škoda - vyrobila polovinu z celkem 298 tanků pro čs. armádu. Tanky byly armádě předávány od konce roku 1936 do dubna 1938 a přiděleny následovně:

  • 1. pluk útočné vozby - 197 tanků
  • 2. pluk útočné vozby - 49 tanků
  • 3. pluk útočné vozby - 52 tanků


Tanky LT vz. 35 během manévrů čs. armády
Pokrokové bylo u tanku LT vz. 35 použití pneumatického řazení a pneumatického posilovače řízení, což snižovalo únavu řidiče při delších přesunech. Byla to pokročilá konstrukce, ale tank byl po mechanické stránce velmi složitý, což komplikovalo opravy.

Výzbroj tanku tvořil kanón Škoda A3 ráže 37 mm a dva těžké kulomety ZB vz. 35 ráže 7,92 mm (jeden spřažen s kanónem a druhý v čelním pancíři). V roce 1938 byly kulomety postupně nahrazovány za vz. 37. Kanón měl být schopen na 500 metrů při kolmém dopadu prorazit až 45 mm silný pancíř (při 30° úhlu dopadu 15 mm).

V září 1938 tak měla čs. armáda ve výbroji celkem 298 tanků LT vz. 38, na našem území se jich ale nacházelo jen 297 - jeden tank byl spolu s továrním prototypem Škody od srpna 1938 na předvádění v Kubince u Moskvy, na naše území se vrátily v březnu 1939. Dalších deset exportních tanků tohoto typu určených pro Rumunsko bylo během mobilizace zabaveno ve Škodě. Čs. armáda během mobilizace v září 1938 plánovala objednání dalších 105 tanků LT vz. 35, tato objednávka byla začátkem října 1938 zrušena (viz také obrněná technika v září 1938).

S tankem LT vz. 35 získala Škoda největší předválečný exportní úspěch - 126 těchto tanků pod označením Škoda R-2 si objednala již v roce 1936 rumunská armáda, vyrobeny byly mezi 1. zářím 1938 až 22. únorem 1939.


Tanky LT vz. 35 připraveny v březnu 1939 na převzetí německou armádou. Tank ev. č. 13909 byl armádě předán v březnu 1938 a přidělen k 1. pluku ÚV. V roce 1941 byl zničen.

 

Po okupaci

 

298 tanků LT vz. 35 z výzbroje čs. armády bylo po 15. březnu 1939 rozděleno následovně:

  • 244 tanků převzala do výzbroje německá armáda pod názvem Leichte Tank Muster 35 (L.T.M. 35) a od roku 1940 pod názvem Panzerkampfwagen 35 (t) (PzKpfw 35(t) - t jako tschechisch)
  • 52 tanků si ponechala ve výzbroji slovenská armáda (z výzbroje 3. pluku ÚV v Turčianském sv. Martině)
  • 2 tanky ukořistili Maďaři během bojů na východním Slovensku v březnu 1939


Tanky LT vz. 35 čekají 26. března 1939 na předání německé armádě. V popředí stojící tank ev. číslo 13917 byl vyroben v roce 1937, přidělen k 1. pluku útočné vozby. Němci byl v roce 1942 přestavěn na dělostřelecký tahač (Mörserzugmittel 35(t)).
V roce 1940 Němci 26 tanků PzKpfw 35 (t), které prošly generální opravou ve Škodě, prodali Bulharsku. Dalších 10, tentokrát již nových tanků již pod označením T-11, Bulhaři od Škody obdrželi v lednu 1941. Tyto tanky byly původně určeny pro export do Afghánistanu, který ale Němci nepovolili. Tanky T-11 (nové označení Š-II-a od roku 1939) se od původní verze LT vz. 35 lišily novým typem kanónu Škoda A8. Novou bulharskou objednávku 45 tanků T-11 v roce 1941 Němci zablokovali a dodali Bulharům místo nich ukořistěné francouzské tanky Renault R-35. Dalších 26 tanků PzKpfw 35(t) po celkové opravě ze své výzbroje dodali Němci v roce 1942 rumunské armádě.

Maďary konstrukce dvou v březnu 1939 ukořistěných tanků LT vz. 35 zaujala natolik, že požádali Škodu o jejich opravu (používali je pak pro výcvik) a zakoupili licenci na výrobu středního tanku Škoda T-21, který se stal základem pro maďarské tanky Turán.

Za války vznikly ve Škodě některé další prototypy vycházející z původního Š-II-a, např. T-12D s dieselovým motorem, T-13 se silnějším pancéřováním, T-13M s hydraulickým systémem řízení. V roce 1941 probíhaly přípravy na Trop verzi se zlepšenou ventilací a chlazením motoru.

Modifikace tanku PzKpfw 35(t)

 

Němci několik svých PzKpfw 35(t) modifikovali na velitelské vozy PzBfWg 35 (t) (Panzerbefehlswagen) s radiostanicí FuG 8 vedle standardní radiostanice FuG 2 nebo FuG 5 a gyrokompasem. Pro umístění radiostanice byl demontován přední spodní kulomet. Na krytu motoru byla umístěna anténa. Takto přestavěno bylo asi 20 tanků PzKpfw 35 (t).

49 tanků PzKpfw 35(t) bylo po vyřazení z první linie v letech 1942-1943 přestavěno na dělostřelecké tahače Mörserzugmittel 35 (t). Na dva tyto tahače byly pokusně namontovány protitankové kanóny Škoda A5 ráže 47 mm (něm. 4,7 cm PaK 36 (t) L/43). Zbylé věže byly použity do různých stálých opevnění - např. zde v Norsku.

Ze 126 tanků Škoda R-2 dodaných před válkou Rumuni 20 v roce 1944 přestavěli na stíhače tanků TACAM. TACAM byl vyzbrojen ukořistěnými sovětskými děly ZIS-3 a F-22 ráže 76,2 mm, která byla instalována do nástavby na podvozku tanku R-2.

Bojové nasazení

 

Tanky LT vz. 35 ukořistěné Němci po 15. březnu 1939 byly zařazeny do 11. tankového pluku (Panzer Regiment 11) v Paderbornu a do 65. Panzer Abteilung v Sennelageru. Oba spadaly pod 1. lehkou divizi (1. Leichte Division).

1. lehká divize se v září 1939 účastnila bojů v Polsku se 106 tanky PzKpfw 35(t) a 8 velitelskými PzBfWg 35(t). Nenávratně zničen byl při polském tažení pouze jeden tank, dalších 10 poškozených bylo opraveno. V říjnu 1939 byla divize přejmenována na 6. tankovou divizi (6. Panzerdivision). V květnu 1940 6. tanková divize útočila na Francii v rámci Reinhardtova XLI. tankového sboru (XLI. tankový sbor se skládal ještě z 8. tankové divize vyzbrojené českými PzKpfw 38 (t)), Másu překročila u Monthermé 14. května a po překonání francouzské obrany postupovala ke kanálu La Manche, kde se podílela na obklíčení spojeneckých vojsk u Dunkerque. Francouzského tažení se zúčastnilo v rámci 6. tankové divize celkem 118 tanků PzKpfw 35 (t) a 14 velitelských PzBfWg 35(t). Poškozeno bylo během tažení 45 tanků 6. tankové divize, z toho 11 nenávratně.

 

Při útoku na SSSR, kterého se zúčastnilo 155 tanků PzKpfw 35 (t) a 5 velitelských PzBfWg(t), bojovala 6. tanková divize jako součást skupiny armád Nord v pobaltských státech a u Leningradu. V listopadu 1941 byla přemístěna na moskevský směr a účastnila se bojů v oblasti Klinu a Kalininu. Do té doby divize neopravitelně ztratila pouze 7 tanků PzKpfw 35(t).

Tanky PzKpfw 35 (t) tvořily páteř výzbroje 6. tankové divize až do začátku roku 1942, kdy byly staženy a vyřazeny z frontové výzbroje. Kromě 6. tankové divize, což byla jediná větší jednotka, která používala PzKpfw 35 (t), bylo v roce 1940 krátce několik kusů i u 3. motorizované divize SS Totenkopf.

Velitelé 1. lehké/6. tankové divize v tomto období:

  • Generalmajor Friedrich Wilhelm von Loeper - 24. listopadu 1938 - 25. října 1939 (1. lehká divize)
  • General der Panzertruppen Werner Kempf - 18. října 1939 - 6. ledna 1941 (6. tanková divize)
  • Generalleutnant Franz Landgraf - 6. ledna 1941 - červen 1941
  • General der Panzertruppen Wilhelm Ritter von Thoma - červen 1941 - 15. září 1941
  • Generalleutnant Franz Landgraf - 15. září 1941 - 1. dubna 1942
  • Generaloberst Erhard Raus - 1. dubna 1942 - 7. února 1943

PzKpfw 35 (t) byl i po vyřazení z bojové činnosti používán, např. jako dělostřelecký tahač a u policejních a záložních jednotek.

Tanky LT vz. 35 byly také součástí výzbroje armád Rumunska, Bulharska a Slovenska. V rumunské armádě byl tanky Škoda R-2 vyzbrojen 1. tankový pluk z 1. tankové divize (2. tankový pluk této divize byl vyzbrojen francouzskými tanky Renault R-35). Tato divize spadala pod 3. rumunskou armádu (2. pluk byl ale podřízen III. sboru 4. armády), která byla během tažení proti SSSR součástí skupiny armád Süd. V průběhu letního tažení 1941 na Ukrajině Rumuni do 20. srpna 1941 z různých příčin přišli o 94 tanků R-2, 20 jich zůstalo bojeschopných. Z 94 vyřazených bylo 25 poškozeno neopravitelně, ty byly rozebrány na náhradní díly. Zbylé se podařilo opravit. Za zničené tanky poskytli Němci v červenci 1942 Rumunům 26 vlastních PzKpfw 35(t).

S tanky R-2 se rumunská armáda účastnila i ofenzívy na jižním křídle fronty v roce 1942. K 29. srpnu 1942 měla 1. tanková divize 109 tanků R-2 a posílena byla i o 11 PzKpfw IV a 11 PzKPfw III. Během těžkých bojů po sovětské ofenzívě u Stalingradu byla rumunská 1. tanková divize v podstatě rozdrcena, ke konci listopadu 1942 jí z původních tanků zbývalo jen 11 Pz III a Pz IV a 19 R-2. Ztratila i většinu svého dělostřelectva. K 2. prosinci 1942 měla 1. tanková divize už pouze 3 bojeschopné tanky. Na začátku roku 1943 byla stažena zpět do Rumunska, nenávratné ztráty techniky činily 81 tanků R-2, 10 Pz III a 10 Pz IV. Asi 40 tanků R-2, které Rumunsku v roce 1943 zbývaly, bylo přeřazeno do zálohy a 20 z nich v roce 1944 přestavěno na stíhače tanků TACAM.

Slovenské armádě zůstala po březnu 1939 obrněná technika 3. pluku útočné vozby, který disponoval také 52 tanky LT vz. 35. Poprvé se několik tanků LT-35 účastnilo vojenské akce během pohraničních bojů s Maďarskem 23.-26. března 1939. Několik tanků LT-35 slovenská armáda nasadila i během krátké války s Polskem v září 1939, do boje ale tanky nezasáhly.

Pro útok na Sovětský svaz byla v červnu 1941 sestavena Rychlá skupina pod velením plk. Pilfouska. Její součástí byl i prapor útočné vozby s 30 tanky LT-35, 10 tanky LT-38 a 7 tanky LT-40. Rychlá skupina překročila sovětské hranice 25. června 1941. 8. července 1941 byla z Rychlé skupiny vytvořena Rychlá brigáda, která měla k 21. červenci 1941 27 tanků LT-35, 9 LT-38 a 7 LT-40. Následujícího dne se Rychlá brigáda účastnila těžkých bojů o Lipovec, při kterých nenávratně ztratila tři tanky LT-35, jeden LT-38 a jeden LT-40. Dalších pět LT-35 bylo během bojů o Lipovec těžce poškozeno. Prapor útočné vozby byl poté stažen na Slovensko a zbytek Rychlé brigády přičleněn k německé 295. pěší divizi. Slovenské tanky LT-35 se na východní frontu již nevrátily.

Po stažení tanků z východní fronty zůstávalo k 1. lednu 1942 pluku útočné vozby pouze 7 bojeschopných tanků LT-35, 3 byly zcela ztraceny, ostatní byly opravitelné. K 23. květnu 1944 bylo ve stavu pluku útočné vozby 46 tanků LT-35. V boji byly tanky LT-35 znovu použity povstalci během Slovenského národního povstání.

Bulharská armáda své tanky Škoda T-11 použila až na přelomu let 1944-1945 proti Německu.

Statistiky

Celková výroba tanku LT vz. 35 a jeho modifikací:

  • 2 prototypy Škoda (Š-II-a a R-2)
  • 298 tanků LT vz. 35 pro čs. armádu v letech 1936-1938
  • 126 tanků Škoda R-2 pro rumunskou armádu v letech 1938-1939
  • 10 tanků T-11 pro bulharskou armádu v roce 1941
  • 20 přebudováno na velitelské PzBfWg 35(t) v letech 1939-1940
  • 2 nově sestaveny z 11 vyřazených v červnu 1942
  • 49 přestavěno na dělostřelecké tahače v letech 1942-1943
  • 20 přestavěno v Rumunsku na stíhače tanků TACAM v roce 1944

LT vz. 35 ve službách různých armád:

  • čs. armáda - 298 nových tanků
  • slovenská armáda - 52 tanků z výzbroje čs. armády
  • německá armáda - 244 tanků z výzbroje čs. armády, 49 přestavěno na dělostřelecké tahače, 20 na velitelské vozy, 26 prodáno Rumunsku, 26 prodáno Bulharsku
  • rumunská armáda - 126 nových tanků v roce 1938-1939, dalších 26 použitých od Němců v roce 1942, 20 přestavěno na stíhače tanků v roce 1944
  • bulharská armáda - 10 nových tanků v roce 1941, dalších 26 použitých od Němců v roce 1940
  • maďarská armáda - 2 ukořistěny v roce 1939

Označení LT vz. 35 a jeho modifikací:

  • čs. armáda - Lehký tank vz. 35 (LT vz. 35)
  • slovenská armáda - Ľahký tank LT-35
  • německá armáda - nejprve LTM.35 (Leichte Tank Muster 35), od ledna 1940 Panzerkampfwagen 35(t) (PzKpfw 35(t))
  • rumunská armáda - Škoda R-2
  • bulharská armáda - Lek tank Škoda, T-11

LT vz. 35 v muzeích

Na území České republiky se bohužel žádný tank LT vz. 35 nedochoval. Nejblíže má být k vidění na Slovensku ve Zvolenu, ale jen jako součást obrněného vlaku ze SNP. Další tanky tohoto typu je možné vidět vystaveny v Bukurešti (Rumunsko), Sofii (Bulharsko), Bělehradě (Srbsko), Kubince (Rusko) a v Aberdeen Proving Grounds v USA. Tank v Aberdeenu byl nedávno kompletně restaurován a připravuje se i jeho navrácení do původní československé kamufláže - viz informace na stránkách Českého rozhlasu.


PzKpfw 35(t) koncem minulého století v Aberdeenu, Maryland, USA (zaslal D. Neumann)





Tiger
Vývoj těžkého tanku má své počátky již ve dvacátých letech. V roce 1925 zadal Waffenamt tajnou zakázku na těžký tank firmám Krupp, Rheinmetall a Daimler-Benz pod krycím označením Grosstraktor. Vzniklo několik prototypů tohoto 15 tunového tanku, vyzbrojeného kanonem 7,5 cm KwK L/20, které byly testovány na polygonu Kama v Kazani v Sovětském svazu. V roce 1930 byl však tento projekt zrušen.

Vývoj těžkého tanku potom pokračoval v roce 1933, kdy Waffenamt zadal zakázku na nový těžký tank pod názvem Neubaufahrzeug (NbFz). Vzniklo několik prototypů od firmy Krupp (PzKpfw NbFz A) a Rheimetall (PzKpfw NbFz B). Tank vážil asi 25 tun a byl vyzbrojen kanonem 10,5 cm KwK L/28 (NbFz A) nebo 7,5 cm KwK 37 L/24 (NbFz B). Hlavní kanon byl ještě spřažený s vedlejším kanonem 3,7 cm PaK L/45. Několik těchto tanků bylo použito v roce 1940 při invazi do Norska. Z propagandistických důvodů se také označovaly jako PzKpfw V nebo PzKpfw VI.

Přímý vývoj tanku Tiger spadá do konce 30. let, kdy Waffenamt zadal závodům Henschel zakázku na stavbu těžkého tanku označovaného jako Durchbruchswagen (DW 1), tedy tanku pro průlomy. Tank měl mít hmotnost asi 35 tun. Už v roce 1938 byl však vývoj zastaven. Projekt DW byl ještě oživen v roce 1940, kdy byl navržen vylepšený 33 tunový DW 2 s věží z PzKpfw IV s 75 mm kanonem. I tento projekt byl ale v roce 1941 zastaven.

V září 1938 Waffenamt podepsal s Henschelem objednávku na těžký tank (schwerewagen) o hmotnosti asi 65 tun. Zajímavé bylo, že tank měl být převážen rozložený na tři části a složen až na frontě. Počítalo se s použitím věže s PzKpfw IV se 75 mm kanonem. Byl vyroben pouze podvozek prototypu VK 6501 (koncepčně navazoval na PzKpfw NbFz, plánován do výroby byl pod označením PzKpfw VII).

Zároveň byla v září 1938 vypsána soutěž na nový třicetitunový průlomový tank s 75 mm kanonem. Do užšího výběru se dostaly prototypy Porsche VK 3001 (P) a Henschel VK 3001 (H).

Model VK 3001 (H) od Henschelu navazoval na DW 2, první prototypy byly vyrobeny v březnu 1941. Tank měl být poháněn motorem Maybach HL 116 o výkonu 195 kW a vyzbrojen kanonem 7,5 cm KwK 40 L/48. Model od Porscheho VK 3001 (P) (označován i jako Typ 100 nebo Leopard) měly pohánět dva spalovací motory, které měly dodávat el. energii elektromotorům pohánějícím pásy.

V květnu byl u Henschela objednán ještě těžší tank, 36 tunový VK 3601 (H). Byly vyrobeny pouze dva prototypy.

Vývoj všech těchto výše popsaných typů byl přehodnocen a postupně zastaven během let 1941 - 1942, kdy se Němci na východní frontě setkali se sovětskými T-34 s kanonem ráže 76,2 mm a těžkými KV-1. Pokračoval pouze vývoj prototypů VK 4501, objednaných v květnu 1941.

VK 4501 vyvíjely opět firmy Porsche a Henschel. 45 tunový tank měl mít kanon ráže 88 mm. Model od Porscheho VK 4501 (P) (označovaný i jako Tiger) navazoval na VK 3001 (P) a měl stejný systém pohonu. Konkurenční VK 4501 (H) od Henschelu byl v podstatě VK 3601 (H) s 88 mm kanonem a silnějším pancéřováním. Tank tak překročil hmotnostní limit o 10 tun. Po testech a zkouškách byl pro sériovou výrobu vybrán model od Henschelu pod názvem PzKpfw VI Tiger Ausf. H1 (SdKfz 181).

Výrobní série

Sériová výroba začala v závodech Henschel v srpnu 1942. První modely série Ausf. H1 byly kromě drobných úprav shodné s prototypy VK 4501 (H), tedy s kanonem 8,8 cm KwK 36 L/56 a motorem Maybach HL 210 P30 o výkonu 478 kW. Na korbě byl umístěn vrhač protipěchotních min a na věži zadýmovací granátomety. Takto bylo vybaveno prvních 250 kusů tanku. Tank Tiger byl první německý tank s prokládaným uložením pojezdových kol (4+4).

 


Tiger

Tanky vyráběné od poloviny roku 1943 měly silnější motor Maybach HL 230 P45 o výkonu 515 kW. Dále byl použit monokulární zaměřovač, na rozdíl od binokulárního u předchozí verze.

Plánovány byly i modely s kanonem 7,5 cm KwK 42 L/70 s upravenou věží firmy Rheinmetall (prototyp Ausf. H2) a s delším kanonem 8,8 cm KwK 43 L/71 (ten byl potom použit u Tigeru II).

26. února 1944 Hitler zrušil u modelů Tiger a Panther označení římskými čísly a Tiger Ausf. H1 navíc přejmenoval na Ausf. E (PzKpfw Tiger Ausf. E).

V srpnu 1942 byla navíc zadána záložní objednávka firmě Porsche na 90 kusů jejího modelu VK 4501 (P). Tyto tanky byly později přestavěny na stíhače tanků Ferdinand (Elefant).

Tank Tiger se vyráběl dva roky od srpna 1942 do srpna 1944, kdy na něj navázal těžší Tiger II s šikmo skloněným pancéřováním. Celkem bylo vyrobeno 1350 tanků Tiger. Několik Tigerů měly ve výzbroji armády Itálie a Maďarska.

Modifikace tanku Tiger

 

  • Velitelské PzBfWg Tiger (SdKfz 267 a SdKfz 268) - velitelské tanky SdKfz 267 byly vybaveny radiostanicemi FuG 5 a FuG 7 pro komunikaci na úrovni praporu a roty, SdKfz 268 měly radiostanice FuG 5 a FuG 8 pro spojení s plukem a divizí. Pro instalaci druhé radiostanice byl demontován jeden kulomet MG 34 a snížen počet nábojů. SdKfz 268 se daly rozeznat podle hvězdicové antény radiostanice FuG 8, FuG 5 a FuG 7 měly standardní prutové antény. Vyrobeno bylo asi 85 velitelských Tigerů.

     

  • Vyprošťovací Bergepanzer Tiger - několik Tigerů bylo přestavěno na vyprošťovací vozidla

     

  • Panzerjäger Tiger (P) Ferdinand (SdKfz 184) - těžký stíhač tanků na podvozcích Tigeru od firmy Porsche (VK 4501 (P) se šesti pojezdovými koly) s hmotností 68 tun. Byl vybaven kanonem 8,8 cm PaK 43/2 L/71. Čelní pancéřování mělo tloušťku 200 mm, max. rychlost byla 20 km/h.

     


    Stíhač tanků Ferdinand

    Ferdinand neměl žádnou další výzbroj, což byla velká nevýhoda. Až v roce 1944 byl při modernizaci Ferdinandů přidán jeden kulomet MG 34 a jméno bylo změněno na Elefant. Hitler dokonce plánoval model Elefantu s hmoždířem ráže 210 mm. Ferdinand/Elefant se vyráběl pouze v roce 1943 a bylo vyrobeno 90 kusů.

     


    Ferdinand

     

  • Sturmtiger - 68 tunová obluda na podvozku Tigeru jejíž výzbrojí byl raketomet RW 61 a jeden kulomet MG 34. Čelní pancíř Sturmtigeru byl až 150 mm silný. Vyrobeno bylo asi 20 kusů v letech 1943-1944. Sturmtiger vycházel z projektu Sturmpanzeru VI Bär, který měl být vyzbrojen kanonem ráže 305 mm. Projekt Bär nebyl nikdy uskutečněn, ale plán mohutné nástavby na podvozku Tigeru byl využit právě pro Sturmtiger s Rakettenwerferem 61 ráže 380 mm. Celkem vezl 14 raket, jejichž účinek byl mimořádně ničivý.
Byla plánována i verze Tigeru s plamenometem (flammtiger).

Bojové nasazení

Poprvé byly tanky Tiger nasazeny v září 1942 v nevhodném bažinatém terénu v okolí Leningradu. Mnoho tanků bylo zničeno a mnoho trpělo mechanickými poruchami. Jinak ale jeho 88 mm kanon byl schopen likvidovat sovětské T-34 na střední vzdálenost. Problémem byla velká váha tanku a spotřeba paliva, která nedovolovala nasazení v delších taženích.

V červenci 1943 byly tanky Tiger použity u Kurska. Premiéru zde měly i stíhače tanků Ferdinand. Nasazení Ferdinanda skončilo katastroficky. Ferdinand neměl žádnou vedlejší výzbroj a proto se stával lehkou kořistí sovětské pěchoty. Tanky Tiger, pokud netrpěly mechanickými poruchami, se ukázaly v poměrně příznivém světle. Tiger používalo i německé tankové eso Michael Whitmann.

Tiger byl dále nasazen v Normandii v létě 1944 a během onfezivy v Ardenách v prosinci 1944, kde se ukázala jeho nevýhoda, příliš velká spotřeba paliva a krátký jízdní dosah.

Nejprve byly těžké tanky v samostatných praporech (schwere panzer abteilung) po 30 tancích podřízených přímo armádnímu velení. Bylo plánováno, že každá tanková divize bude mít jeden prapor tanků Tiger (3 roty s 48 tanky), ale ve skutečnosti byly téměř jen ve výzbroji tankových divizí SS.



 


PzKpfw I
Na začátku 30. let začala německá armáda plánovat vyzbrojení svých jednotek tankovou technikou. Byla plánována řada tanků pro různé účely. Vzhledem k ekonomické krizi a nutnosti rychlé výroby pro vycvičení posádek bylo rozhodnuto, že nejprve budou vyrobeny lehké tanky PzKpfw I a PzKpfw II. Pro skutečné bojové použití měly potom sloužit PzKpfw III a PzKpfw IV.

Objednávku dostaly firmy Daimler-Benz, Henschel, Krupp, MAN a Rheinmetall. Lehký cvičný tank pro dvoučlennou osádku měl mít hmotnost do 5 tun a měl být vyzbrojen pouze dvěma kulomety MG 13 ráže 7,92 mm.

Krupp už v roce 1929 vyvinul lehký tank LeichteTraktor II (VK 31) (obrněná technika se označovala zemědělskými názvy kvůli zákazu jejího vývoje v Německu podle versailleské smlouvy). LK II byl tehdy testován na polygonu Kama v Kazani v Sovětském svazu, ale sériově nebyl vyráběn. Nyní firma Krupp navrhla model LKA I.

Ze soutěže ale vyšla úspěšně společnost Henschel, která představila svůj model pod krycím názvem Landwitschaftlichter Schlepper (zemědělský tahač). V červenci 1934 bylo objednáno prvních 150 kusů, do výzbroje byl tank zařazen pod názvem PzKpfw I (SdKfz 101) (poté co se nacistická vláda otevřeně přihlásila k programu vyzbrojení Německa nebyl důvod dále používat zemědělské názvy).

Výrobní série

  • Ausf. A - prvních 470 tanků vyrobených v letech 1934 - 1935. Tank poháněl čtyřválec Krupp M 305 o výkonu 44 kW. Pojezdové ústrojí tvořily čtyři pojezdová kola. Věž byla umístěna více vlevo od osy tanku.

     

  • Ausf. B - verze vyráběná od roku 1935 měla výkonnější šestiválcový motor Maybach NL 38 TR o výkonu 73 kW. Umístění tohoto motoru si vyžádalo prodloužení tanku o 40 cm. Počet pojezdových kol byl zvýšen na pět. Vyrobeno bylo asi 1700 kusů.

     


    PzKpfw I Ausf. B

     

Celkově bylo v letech 1934 - 1940 vyrobeno asi 2170 kusů tanku PzKpfw I Ausf. A a B.

Plánované modely

  • Ausf. C (VK 601 a VK 602) - sériově nevyráběný prototyp z roku 1939. Waffenamt si v roce 1939 objednal výrobu průzkumného tanku schopného transportu vzduchem. Měl být vyzbrojen kanonem ráže 20 mm a jedním kulometem MG 34. Pancéřování mělo být zesíleno na 30 mm. Podvozek tvořilo pět velkých pojezdových kol ve dvou řadách za sebou. Měl být použit motor Maybach HL 45 o výkonu 110 kW nebo Maybach HL 61 o výkonu 132 kW u prototypu VK 602. Bylo sice vyrobeno několik zkušebních tanků PzKpfw I Ausf. C, které byly testovány i na frontě, ale v roce 1941 byl celý projekt zrušen. V té době byly i Ausf. A a B stahovány z fronty.

     

  • Ausf. F (VK 1801) - další nerealizovaný model. Vznikl v roce 1939 a mělo se jednat o lehký tank pro podporu pěchoty. Hmotnost se zvýšila až na 20 tun, protože tank měl mít pancéřování až do 80 mm. Vyzbrojen měl být pouze dvěma kulomety MG 34 jako u Ausf. A a B. Pohon měl zajišťovat motor Maybach HL 45 o výkonu 110 kW jako u plánovaného modelu Ausf. C. Vzniklo několik zkušebních typů, které byly testovány v roce 1942 na východní frontě. Poté byl projekt zrušen.

     


    Sériově nevýraběný 20 tunový PzKpfw I Ausf. F

Modifikace tanku PzKpfw I

  • kleine PzBfWg I (SdKfz 265) - velitelské tanky s pevnou neotočnou věží vybavené radiostanicí. Pro umístění radiostanice byl vymontován jeden kulomet. Byly vyráběny ve dvou sériích. Série 2kl byla vyzbrojena kulometem MG 13, série 3kl kulometem MG 34. Série 3kl měla navíc zesílený pancíř na 19 mm. Posádku tvořili tři muži, kromě řidiče a velitele-střelce i radista. Celkem bylo v letech 1935 - 1938 přestavěno asi 200 tanků. V roce 1942 byly z výzbroje vyřazeny.

     

  • Panzerjäger I - stíhač tanků na podvozku PzKpfw I Ausf. B s nainstalovaným českým protitankovým kanonem 4,7 cm PaK L/43 (t). Celkem bylo během roku 1940 předěláno asi 200 kusů.

     

  • Munitionschlepper auf Fgst PzKpfw I (SdKfz 111) - obrněné vozidlo pro převážení munice na podvozku PzKpfw I.

     

  • Instandsetzugkraftwagen - vozidlo technické hotovosti s demontovanou věží.

     

  • Sturmpanzer I Bison - asi na 20 podvozků Ausf. B byla v roce 1940 namontována nástavba s těžkým pěchotním dělem 15 cm sIG 33 L/12.
Několik tanků PzKpfw I bylo také přestavěno na sanitní vozy, vyprošťovací vozy, kladeče náloží (Ladungsleger) apod. Některé podvozky posloužily pro samohybná děla.

Bojové nasazení

Tanky PzKpfw I měly původně sloužit pouze jako školní a cvičné. Vzhledem k tomu, že v roce 1939, kdy vypukla válka, nemělo Německo k dispozici ještě dostatečný počet tanků PzKpfw III a PzKpfw IV, muselo být použity i tyto tanky. Lehké PzKpfw I a PzKpfw II tvořily dokonce základ německých tankových sil v letech 1939 - 1940.

První bojový křest prodělaly tyto tanky za občanské války ve Španělsku v letech 1936 - 1939 v rámci německého expedičního sboru. Zde se poměrně osvědčily, pokud ovšem nenarazily na mnohem lepší ruské tanky BT.

Invaze do Francie se zúčastnilo 520 tanků PzKpfw I a 96 velitelských kl PzBfWg (z 2600 celkem) a zde se již plně projevila jejich zastaralost. Vyzbrojené pouhými dvěma kulomety mohly být používány v podstatě pouze pro průzkumné úkoly. Proto byly také během roku 1941 stahovány z výzbroje.



 


PzKpfw II
Vzhledem k tomu, že v roce 1934 se ukázalo, že vývoj středních tanků PzKpfw III a PzKpfw IV se opozdí, bylo rozhodnuto o výrobě ještě jednoho lehkého tanku vedle PzKpfw I.

Objednaný tank měl mít lepší bojové vlastnosti než PzKpfw I. Posádku měli tvořit tři muži, hmotnost měla být do 10 tun, výzbroj měl tvořit kanon ráže 20 mm a kulomet. Ze soutěže, které se zúčastnily prototypy firem Krupp, Henschel a MAN, vyšel v roce 1934 vítězně model firmy MAN označený LaS 100 (Landwitschaftlichter Schlepper - zemědělský tahač). Do výzbroje byl přijat pod názvem PzKpfw II (SdKfz 121).

Výrobní série

Tanky Ausf. a1,a2,a3,b a c (označené malými písmeny) byly předsériové prototypové řady.

  • Ausf. a1 (LaS 100 a1) - prvních deset tanků vyrobených v roce 1935. Tank poháněl motor Maybach HL 57 TR o výkonu 95 kW, výzbroj tvořil kanon 2 cm KwK 30 L/97 a spřažený kulomet MG 34 ráže 7,92 mm. Pancéřování bylo max. 15 mm. Věž byla asymericky posunuta vlevo od osy tanku.

     

  • Ausf. a2 (LaS 100 a2) - dalších 15 tanků vyrobených v roce 1935. Od Ausf. a1 se lišily pouze velmi malými změnami.

     

  • Ausf. a3 (LaS 100 a3) - dalších deset tanků vyrobených v roce 1936. Lišily se odlišným umístěním chladiče, protipožární přepážkou a chybějící gumovou bandáží napínacích kol.

     

  • Ausf. b - následujících 20 tanků vyrobených v letech 1936 - 1937. Tato verze měla silnější motor Maybach HL 62 TR o výkonu 104 kW a zesílené pancéřování na 30 mm. Hmotnost tanku vzrostla na 9 tun.

     

  • Ausf. c - následující verze z roku 1937. Tank měl naprosto změněné pojezdové ústrojí, které tvořilo pět pojezdových kol s nezávislým odpružením.
V roce 1937 konečně Waffenamt rozhodl o sériové výrobě tanku PzKpfw II.
  • Ausf. A - tento model vycházel z posledního předsériového Ausf. c

     

  • Ausf. B - model s drobnými změnami oproti Ausf. A

     

  • Ausf. C - model vyráběný od roku 1938 do jara roku 1940. Vycházel z Ausf. c, měl silnější pancéřování, čímž hmotnost vzrostla na 9500 kg. Do září 1939 bylo vyrobeno asi 1000 kusů.

     


    PzKpfw II Ausf. C

     

  • Ausf. D - model vyráběný firmou Daimler-Benz v letech 1938 - 1939. Byl zcela překonstruován. Podvozek tvořily čtyři velká pojezdová kola spojená torzními tyčemi. Zvýšila max. rychlost na 55 km/h.

     

  • Ausf. E - model vyráběný firmou Daimler-Benz, od Ausf. D se lišil pouze jiným typem kol. Celkem bylo vyrobeno 150 tanků PzKpfw II Ausf. D a E. Většina z nich byla po roce 1940 přestavěna na samohybná děla nebo na plamenometné tanky.

     

  • Ausf. F - opět model firmy MAN, navázal na Ausf. C. Byla mírně modifikována korba a zesílen čelní pancíř na 35 mm. V některých tancích byl použit delší kanon 2 cm KwK 38 L/112. Modelu F bylo v letech 1940 - 1941 vyrobeno asi 530 kusů.
Do roku 1941, kdy výroba tanku skončila, bylo vyrobeno asi 1800 tanků PzKpfw II.

Plánované modely

 

  • Ausf. G (VK 901) - pouze plánovaný model se změněným podvozkem, motorem Maybach HL 45 o výkonu 110 kW, vyzbrojený kanonem 2 cm KwK 38 L/112. V letech 1941 - 1942 bylo vyrobeno pouze asi 10 kusů ve třech variantách G1, G2 a G3.

     

  • Ausf. H (VK 903) - plánovaná vylepšená verze Ausf. G

     

  • Ausf. J (VK 1601) - plánovaný pěchotní tank o hmotnosti 18 tun. V roce 1942 bylo vyrobeno asi 20 kusů, potom byl projekt zrušen.

     

  • Ausf. M (VK 1301) - plánovaný průzkumný tank s nahoře odkrytou u věží.

     

  • VK 1602 Leopard - mělo jít o vylepšený VK 1601, tank měl sloužit k průzkumu bojiště. Leopard měl být vyzbrojen kanonem 5 cm KwK 39 L/60, pohánět ho měl motor Maybach HL 157 o výkonu 400 kW, hmotnost měl asi 26 tun. Právě kvůli vysoké hmotnosti bylo v roce 1943 vyrobeno pouze několik kusů a projekt byl zrušen.

     

  • VK 2801 - projekt průzkumného tanku firmy Daimler-Benz, který navazoval na VK 1602, v roce 1944 byl zrušen.

Modifikace tanku PzKpfw II

 

  • PzKpfw II Ausf. L Luchs (SdKfz 123) - průzkumný tank Luchs byl odvozen od nerealizovaných projektů VK 901, VK 903 a VK 1301. V roce 1942 firma Daimler-Benz vyvinula prototyp VK 1303, který navazoval na VK 1301, tento typ byl schválen do výroby jako průzkumný tank Luchs. Tank vážil 12 tun, poháněl ho motor Maybach HL 66 o výkonu 140 kW, vyzbrojen byl kanonem 2 cm KwK 38 L/112, posledních 30 kusů vyrobených v roce 1943 mělo kanon 5 cm KwK 39 L/60. Pojezdové ústrojí tvořilo 5 velkých pojezdových kol, prokládaně uložených (2+3). Celkem bylo v letech 1943 - 1944 vyrobeno 130 kusů tohoto průzkumného tanku. Jeho konkurentem měl být tank TNH neue Ausführung a T-15 firmy Škoda.

     


    Průzkumný tank Luchs

     

  • Flammpanzer II (SdKfz 122) - plamenometná verze tanku PzKpfw II. Tank byl vyzbrojen dvěma plamenomety a jedním kulometem MG 34. Plamenomety umožňovaly asi 150 sekundových zášlehů na vzdálenost 40 metrů. Celkem bylo v letech 1940 - 1941 přestavěno asi 200 tanků, hlavně modely Ausf. D a E.

     

  • Schurmmpanzer II - obojživelné tanky vybavené pontonovými plováky a lodním šroubem.

     

  • Panzerjäger Marder II (SdKfz 131 a 132) - stíhač tanků na podvozku PzKpfw II Ausf. A, B, C a F s kanonem 7,5 cm PaK 40/2 L/43. Od roku 1942 do března 1944 bylo přestavěno asi 600 tanků PzKpfw II. V roce 1942 byly asi na 200 podvozků Ausf. D a E namontovány i ukořistěná ruská děla ráže 76,2 mm (7,62 cm PaK 36 (r)), tato verze měla označení SdKfz 132.

     


    Marder II

     

  • Sturmpanzer II Bison - asi na 10 podvozků PzKpfw II Ausf. B byla v roce 1941 namontována do otevřené nástavby pěchotní děla 15 cm sIG 33 L/12.

     

  • Geschützwagen II Wespe (SdKfz 124) - samohybné dělo na podvozku PzKpfw II Ausf. F s houfnicí 10,5 cm leFH 18/2 L/26 (později L/28). V letech 1943-1944 po vyřazení PzKpfw II z první linie bylo přestavěno asi 600 tanků, asi 150 z nich sloužilo jako muniční vozy. Vzhledově Wespe připomínalo samohybné dělo Grille/Bison na podvozku PzKpfw 38 (t).
Po vyřazování z bojové činnosti v roce 1942 byly další tanky přestavěny na vyprošťovací vozidla (bergepanzer), muniční vozy, dělostřelecké pozorovací tanky (PzBeobWg) apod.

Bojové nasazení

Ačkoli měly tanky PzKpfw II sloužit hlavně jako cvičné, tvořily nakonec v letech 1939 - 1940 základ německých tankových sil. Poprvé byly bojově použity za občanské války ve Španělsku v letech 1936 - 1939.

Při útoku na Polsko tvořily základ výzbroje, útoku na Francii se zúčastnilo asi 1000 těchto tanků (z 2600, asi 40% použitých sil). PzKpfw II se tady ukázal jako dobrý průzkumný tank, ale na bojové použití jeho 20 mm kanon nestačil.

Při invazi do SSSR bylo nasazeno asi 800 PzKpfw II, ale zde už nemohly absolutně konkurovat sovětským tankům. Proto byl také během let 1941 - 1942 vyřazován z výzbroje a přestavován na různé samohybné verze nebo průzkumné tanky, které se používaly až do konce války.



 


PzKpfw III
Lehké německé tanky PzKpfw I a PzKpfw II měly sloužit jako cvičné a přechodné tanky do doby, než budou vyvinuty tanky pro skutečné bojové použití PzKpfw III a PzKpfw IV. PzKpfw III byl plánován jako hlavní bitevní tank a PzKpfw IV jako těžký podpůrný tank. Počítalo se s tím, že jeden tankový prapor bude vyzbrojen třemi rotami PzKpfw III a jednou rotou PzKpfw IV. Jejich sériová výroba měla původně začít až v roce 1942, ale vzhledem k situaci byla zahájena již koncem třicátých let.

Vývoj obou typů začal na počátku 30. let. V roce 1933 zadal Waffenamt projekt středního tanku pro pětičlennou posádku o hmotnosti 15 tun firmám Daimler-Benz, MAN, Krupp a Rheinmetall Borsig. Vývoj probíhal pod označením ZW (Zugführer Wagen). Tank měl být vyzbrojen kanonem ráže 37 mm, ovšem s možností namontování 50 mm kanonu a dvěma kulomety MG 34.

Hmotnostní limit se během vývoje ukázal jako neudržitelný a byl zvýšen na 24 tun. Po předložení projektů všech firem byly do závěrečného testování výbrány prototyp firmy Daimler-Benz a prototyp firmy Krupp pod označením MKA. Po zkouškách na polygonech v Kummersdorfu a Ulmu byl definitivně vybrán model Daimler-Benz, který byl schválen do výzbroje pod názvem PzKpfw III (SdKfz 141).

Výrobní série

Modely Ausf. A až Ausf. D byly předvýrobní série, kterých bylo vyrobeno pouze několik desítek kusů.

  • Ausf. A (1/ZW) - prvních 15 kusů vyrobených v roce 1937. Tank vážil 15 400 kg, pancéřování 10 - 14,5 mm, byl vyzbrojen kanonem 3,7 cm KwK L/45 (na 500 m byl schopen prorazit pancíř silný 36 mm) a třemi kulomety MG 34 ráže 7,92 mm (dva spřažené s kanonem, jeden v přídi korby). Pohon zajišťoval motor Maybach HL 108 TR o výkonu 180 kW. Velitelská věžička s průzory byla v zadní části věže. Tank byl vybaven standardní radiostanicí FuG 5. Podvozek tvořilo 5 pojezdových kol.

     

  • Ausf. B (2/ZW) - 15 kusů vyrobených v roce 1937. Od modelu A se lišil konstrukcí podvozku. Bylo použito osm malých pojezdových kol. To umožnilo zvýšení rychlosti tanku z 32 na 35 km/h. Zvýšila se také hmotnost na 15 900 kg.

     

  • Ausf. C (3/ZW) - 15 kusů vyrobených do ledna 1938. Od Ausf. B se lišily samostatným odpružením všech kol. Dalšími změnami byly drobné modifikace výfukového potrubí, spojky apod. Hmotnost se zvýšila na 16 000 kg.

     

  • Ausf. D (3/ZW) - poslední předvýrobní série, 30 kusů bylo vyrobeno do června 1938. Tanky této série měly shodný podvozek s modely C, měly větší palivovou nádrž a silnější pancéřování - až 30 mm. Tím se zvýšila i hmotnost, a to na 19 800 kg. Pozměněna byla i velitelská věžička.

     

  • Ausf. E (4/ZW) - první výrobní sériová verze, bylo vyrobeno 100 kusů od října 1938 do října 1939. U tohoto typu bylo zcela přepracováno pojezdové ústrojí, podvozek tvořilo 6 malých pojezdových kol tavěšených na torzních tyčích. Byl použit výkonnější motor Maybach HL 120 TR o výkonu 230 kW a nová převodovka s deseti rychlostmi pro jízdu vpřed a čtyřmi pro jízdu vzad. Čelní pancéřování bylo stejně jako u Ausf. D 30 mm silné. Výzbroj tvořil kanon 3,7 cm KwK L/46,5, část tanků byla v letech 1940 - 1941 přezbrojena kanonem 5 cm KwK 38 L/42.

     

  • Ausf. F (5/ZW) - od tohoto modelu, který se začal vyrábět od října 1939, měl být standardně používán kanon ráže 50 mm. Protože, ale ještě nebyla připravena věž tanku pro tento kanon, měly první modely ještě starý kanon ráže 37 mm. Až posledních 100 kusů dostalo v roce 1940 kanon 5 cm KwK 38 L/42 (dokázal prorazit 49 mm silný pancíř na 500 m). V letech 1942 - 1943 byly některé PzKpfw III Ausf. F přezbrojeny na delší 5 cm KwK 39 L/60 (na 500 m prorazil 60 mm silný pancíř). Hmotnost tanku se zvýšila na 20 300 kg. Do července 1940 bylo vyrobeno 435 tanků Ausf. F.

     

  • Ausf. G (6/ZW) - výroba tohoto modelu začala v květnu 1940, vyrobeno bylo do února 1941 asi 600 kusů (objednáno bylo původně 800). Byl vybaven kanonem 5 cm KwK 38 L/42 (později přezbrojen na 5 cm KwK 39 L/60). Jinak byl stejný jako Ausf. F, kromě některých drobných vylepšení, měl např. pancéřovou ochranu pozorovacích průzorů. Od této verze se na zadní část věže začala často upevňovat přídavná schránka. Vzhledem k přípravám na vyslání německého expedičního sboru do Afriky byla vyrobena i Trop verze (Ausf. G (Trop)). U té bylo vylepšeno chlazení, ventilace a vzduchové filtry.

     

  • Ausf. H (7/ZW) - vyráběn od podzimu 1940 do dubna 1941, vyrobeno bylo 310 kusů. Pancíř byl zesílen na 50 mm, pásy byly rozšířeny na 400 mm (oproti předchozím 360 mm). Hmotnost tak vzrostla na 21 600 kg. Desetistupňová převodovka byla nahrazena jednodušší šestustupňovou. Byla změněna i konstrukce věže, posádka se otáčela i s věží. Kanon byl stejně jako u Ausf. G 5 cm KwK 38 L/42, v letech 1942 - 1943 přezbrojen na 5 cm KwK 39 L/60.

     

  • Ausf. J (8/ZW) (SdKfz 141/1) - vyráběn od března 1941 do července 1942, vyrobeno bylo 2500 kusů. Měl dále zesílený pancíř, hmotnost se zvýšila na 22 300 kg. Výzbroj byla stejná jako u Ausf. H.

     

  • Ausf. L - vyráběn od června do prosince 1942, vyrobeno bylo 700 kusů. Od této verze byl standardně použit kanon 5 cm KwK 39 L/60, kterým byly přezbrojovány i předchozí verze se staršími kanony. Opět bylo zesíleno pancéřování. Existovala i Trop verze.

     


    PzKpfw III Ausf. L s kanonem 5 cm KwK 39 L/60

     

  • Ausf. M - tato verze měla být konečnou sériovou verzí tanku s 50 mm kanonem. Vzhledem k převaze sovětských tanků, ale bylo dokončeno jen 250 kusů z původně objednaných 1000 a zbytek podvozků byl přestavěn na samohybná děla nebo dokončen jako model N s 75 mm kanonem. Od této verze se na boky věže a korby začaly montovat přídavné pancéřové desky (Schürzen), proto byly také vypuštěny pozorovací průzory v korbě a únikové dveře, které byly vzhledem k používání představného pancíře stejně nepoužitelné. Ausf. M byl vyráběn od října 1942 do února 1943.

     

  • Ausf. N (SdKfz 141/2) - kanon ráže 50 mm nedostačoval na moderní sovětské tanky, proto byly provedeny zkoušky s instalací protitankového kanonu 5 cm PaK 38, které byly ale neúspěšné. Nakonec bylo rozhodnuto o zabudování kanonu 7,5 cm KwK 37 L/24 (stejný jako u prvních PzKpfw IV). Hmotnost se zvýšila na 23 200 kg. Verze N se vyráběla od června 1942 do srpna 1943 a bylo vyrobeno 660 kusů.

     


    PzKpfw III Ausf. N s představným pancířem

V roce 1943 byla výroba tanku PzKpfw III ukončena, celkem bylo vyrobeno asi 5650 kusů. Podvozků bylo vyrobeno asi 16000, ty byly použity na různé modifikace.

Modifikace tanku PzKpfw III

 

  • Flammpanzer III (F1) (SdKfz 141/3) - plamenometná verze tanku PzKpfw III. O jeho výrobě bylo rozhodnuto v říjnu 1942. 100 kusů PzKpfw III Ausf. M bylo zbaveno kanonu a na jeho místo byl namontován plamenomet s hlavní o délce 1,5 m. V tanku byly dvě nádrže na zápalnou směs o objemu 1000 litrů. Spotřeba směsi byla asi 8 litrů za sekundu, což umožňovalo asi 125 krátkých sekundových zášlehů. Dostřel plamenometu byl asi 55 metrů. Dodatečnou výzbroj tvořily dva kulomety MG 34 ráže 7,92 mm. Posádku tvořili tři muži.

     

  • Sturmgeschütz III (SdKfz 142, 142/1 a 142/2) - nejvýznamnější modifikace, samohybné dělo na podvozku PzKpfw III. V průběhu války bylo vyráběno několik verzí: StuG III (SdKfz 142) mělo kanon 7,5 cm StuK 37 L/24 a bylo založeno na PzKpfw III verzí A, B, C, D a E. StuG III mělo hmotnost 20 tun a pancéřování max. 50 mm silné. Od verze E byl přidán ještě kulomet MG 34. V letech 1940-1942 bylo vyrobeno 860 kusů.

     


    StuG III s kanonem 7,5 cm StuK 37 L/24

    Od března 1942 začalo být vyráběno StuG 40 (SdKfz 142/1), které bylo založeno na Ausf. F a G a mělo kanon 7,5 cm StuK 40 L/43 (verze F) nebo L/48 (verze G a několik StuGů verze F, ty potom dostaly označení F/8). Pancéřování bylo zesíleno na 80 mm, byl přidán ještě jeden kulomet MG 34, hmotnost se zvedla na 24 tun. Od verze G měl kryt kanonu charakteristický tvar zvaný Saukopf - "prasečí hlava". StuG III (40) se vyrábělo do konce války a bylo vyrobeno 8600 kusů. Od října 1942 se také začala vyrábět Sturmhaubitze 42 (SdKfz 142/2), což bylo samohybné dělo s houfnicí 10,5 cm StuH 42 L/28. StuH 42 se vyrábělo až do konce války a bylo vyrobeno 1200 kusů.

     


    StuH 42 s houfnicí 10,5 cm StuH 42 L/28

    V roce 1942 bylo asi 25 starších StuG Ausf. B přezbrojeno těžkými pěchotními děly 15 cm sIG 33 L/12, tato verze dostala název Sturminfanteriegeschütz 33.

    Celkem bylo vyrobeno téměř 11000 StuG všech verzí, na podvozku PzKpfw IV bylo vyráběno ještě konstrukčně shodné StuG IV. StuG III bylo díky své spolehlivosti a nízkému profilu (bylo vysoké pouze necelé 2 metry) jedno z nejlepších samohybných děl války.

     

  • PzBfWg III (SdKfz 266, 267 a 268) - velitelské tanky, od června 1938 do února 1943 bylo modifikováno asi 200 tanků PzKpfw III Ausf. D, E, H, J a M. Jednotlivé verze se lišily vybavením radiostanicemi. SdKfz 266 měl radiostanici FuG 13 (se standardní FuG 5), SdKfz 267 měl FuG 13, FuG 6 nebo FuG 8 a SdKfz 268 měl FuG 13, FuG 6, FuG 7 nebo FuG 8. Velitelské tanky měly demontováno dělo, které bylo nahrazeno maketou. Demontován byl také přední kulomet MG 34. Pouze PzBfWg III Ausf. M měl ve výzbroji kanon 5 cm KwK 39 L/60 (byl vyráběn pouze jako SdKfz 267 nebo 268).

     

  • Tauchpanzer III - asi 170 tanků PzKpfw III Ausf. F, G a H bylo v souvislosti s přípravami na invazi do Anglie přestavěno od června do října 1940 na obojživelné Tauchpanzer III. Všechny otvory tanku byly utěsněny pryží. Vzduch měla přivádět hadice o délce až 18 m na jejímž konci byl plovák, který ji udržoval na hladině. Na plováku byla upevněna i anténa. Tanky měly překonat vodní překážky až do hloubky 10 metrů. V roce 1941 byla vyvinuta verze s pětimetrovou ocelovou rourou na věži tanku. Některé z těchto tanků byly použity v operaci Barbarossa při překonávání vodních toků.

     

  • PzBeobWg III (SdKfz 143) - Panzerbeobachtungswagen - dělostřelecký pozorovací tank. Přestavěno bylo v letech 1943 - 1944 asi 250 tanků PzKpfw III. Pozorovací tanky měly demontováno dělo, které nahradila maketa, a přední kulomet. Vybaveny byly radiostanicemi FuG 8 a FuG 4. Byly přidělovány jednotkám samohybných děl.

     

  • Bergepanzer III - v první polovině roku 1944 bylo asi 180 vyřazovaných tanků PzKpfw III přestavěno na vyprošťovací vozidla. Bergepanzer III byl vybaven navijákem, který byl schopen vyprostit vozidlo o váze 10 až 15 tun. Vyzbrojen byl jedním nebo dvěma kulomety MG 34.

     

  • Panzerjäger III/IV Nashorn (Hornisse) (SdKfz 164) - stíhač tanků na upraveném podvozku III/IV s kanonem 8,8 cm PaK 43 L/71 a kulometem MG 34. Začal být vyráběn od února 1943, pozdější verze měla kulomet MG 42. 26. února 1944 Hitler Hornisse přejmenoval na Nashorn. Do konce války bylo celkem vyrobeno asi 490 kusů.

     

  • schwere Panzerhaubitze III/IV Hummel (SdKfz 165) - těžká houfnice na upraveném podvozku III/IV s kanonem 15 cm sFH 18/1 L/30. Byla vyráběna v letech 1942-1944 a celkem bylo vyrobeno 700 kusů. Asi 150 z nich bylo přestavěno na muniční vozy.
Několik tanků PzKpfw III bylo také v roce 1943 přestavěno na transportéry munice. Dále vznikl prototyp speciální železniční verze tanku, která se mohla pohybovat po kolejích rychlostí až 100 km/h. Existoval i prototyp Minenraumpanzeru III, který měl vpředu zařízení na zneškodňování min.

Bojové nasazení

Tanky PzKpfw III tvořily páteř německých tankových jednotek v letech 1940 - 1942. Zúčastnily se všech tažení německého wehrmachtu.

Tažení do Polska v září 1939 se zúčastnil pouze malý počet PzKpfw III. Francouzské kampaně se zúčastnilo asi 350 těchto tanků. V těchto vítězných kampaních se PzKpfw III poměrně osvědčily jako spolehlivé tanky a srovnatelné nebo lepší než tanky protivníků.

Během operace Barbarossa - invaze do SSSR bylo nasazeno přes 1000 tanků PzKpfw III (asi 30% z celkového počtu). V počátečním období se tanky se zkušenými posádkami poměrně osvědčily. Koncem roku 1941 však Sověti v stále větší míře nasazovali svoje výborné tanky T-34 a těžké KV-1. Proti těmto neměly PzKpfw III se svým pancéřováním ani kanonem šanci. Ani po přezbrojení kanony 5 cm KwK 39 L/60 se situace nezlepšila, protože i tento kanon mohl prorazit pancéřování sovětských tanků pouze z velké blízkosti. Proto se v druhé polovině roku 1942 objevila verze Ausf. N s kanonem ráže 75 mm.

I přes mnohé vylepšení a modifikace však PzKpfw III nedosahovaly kvalit sovětských T-34 a proto byla jejich výroba v polovině roku 1943 zastavena a Němci se zaměřili na vývoj Pantherů a Tigerů.

Po vyřazování z bojové činnosti v letech 1943 - 1944 byly tanky PzKpfw III přestavovány na různé samohybné verze, tahače apod. Samohybná děla na bázi tanku PzKpfw III se používala až do konce války. Věže tanků se také používaly samostatně jako součást opevnění.

 


PzKpfw IV
Zatímco PzKpfw III se měl stát základním bojovým tankem, pro překonávání těžších překážek byl plánován podpůrný pěchotní tank PzKpfw IV. Mělo se jednat o těžší obdobu PzKpfw III s kanonem větší ráže.

Vývoj tanku začal, stejně jako u PzKpfw III, na jaře roku 1933, kdy Waffenamt zadal konstrukční požadavky na těžký tank do hmotnosti 24 tun s 75 mm kanonem firmám MAN, Krupp a Rheinmetall. Vývoj probíhal pod označením BW (Batallionsführerwagen).

První prototypy pod označením Vskfz. 622 (Versuchkraftfahrzeuge) vznikly v letech 1935 - 1936. Prototyp firmy Rheinmetall VK 2001 (Rh) měl podvozek složený z osmi malých pojezdových kol na obou stranách odpružených listovými pery. Prototyp od Kruppa VK 2001 (K) byl podobný, ale pojezdové ústrojí se skládalo pouze s 6 prokládáných pojezdových kol. Prototyp firmy MAN VK 2002 (MAN) měl podvozek z velkých pojezdových kol, která byla později použita u Pantheru.

Po mnoha testech byl do výroby v roce 1936 vybrán model firmy Krupp, ale došlo ke změně pojezdového ústrojí na typ firmy Rheinmetall, které bylo výrobně jednodušší. Tank byl přijat do výzbroje pod názvem PzKpfw IV (SdKfz 161).

Výrobní série

Modely Ausf. A až Ausf. C byly předvýrobní série, kterých bylo vyrobeno pouze několik desítek kusů.

  • Ausf. A (1/BW) - 35 kusů vyrobených do března 1938. Tank vážil 17 300 kg, měl pancéřování silné 10 - 30 mm. Výzbroj tvořil kanon 7,5 cm KwK 37 L/24 (dokázal prorazit na 500 metrů 41 mm silný pancíř) a 2 kulomety MG 34 ráže 7,92 mm (jeden spřažen s kanonem a jeden v přídi). Tank byl poháněn motorem Maybach HL 108 TR o výkonu 185 kW (stejný jako u PzKpfw III). Byly použita mechanická pětistupňová převodovka. Věž tanku se otáčela elektricky, pro instalaci generátoru musela být umístěna asymetricky více vlevo od osy tanku. Podvozek se skládal z osmi pojezdových kol sdružených do dvojic, které tvořily čtyři pojezdové vozíky.

     

  • Ausf. B (2/BW) - vyráběn od dubna do září 1938, vyrobeno 42 kusů. V tomto typu byl použit silnější motor Maybach HL 120 TR o výkonu 220 kW a šestistupňová převodovka. Bylo odstraněn přední kulomet, další modifikace byly provedeny u velitelské věžičky, kde byly průzory kryty pancéřovými poklopy. Hmotnost vzrostla na 17 700 kg.

     

  • Ausf. C (3/BW) - vyráběn od září 1938 do srpna 1939, vyrobeno 110 kusů. Tento typ byl velmi podobný Ausf. B. Byl použit motor Maybach HL 120 TRM, který se dále používal ve všech tancích PzKpfw IV. Lafeta kulometu byla opancéřována. Hmotnost vzrostla na 20 000 kg.

     

  • Ausf. D (4/BW) - první skutečně sériový typ se vyráběl od září 1939 do května 1941 a bylo vyrobeno 230 kusů. U tohoto typu bylo obnoveno stanoviště předního kulometu a zesíleno pancéřování. Některé z tanků PzKpfw IV Ausf. D byly v letech 1940 - 1941 přestavěny na samohybná děla a další modifikace. Po roce 1943 byly Ausf. D přezbrojovány kanonem 7,5 cm KwK 40 L/43 s delší hlavní. Existovala i Trop verze s upravenou ventilací.

     


    PzKpfw IV Ausf. D s kanonem 7,5 cm KwK 37 L/24

     

  • Ausf. E - vyráběl se od září 1940 do dubna 1941, vyrobeno bylo 230 kusů. U tohoto typu bylo zesíleno pancéřování čelní části věže na 30 mm, boky 20 mm. Čelo tanku se někdy dodatečně chránilo pancéřovou deskou silnou 30 mm. Od této verze byl používán i jiný typ velitelské věžičky (nepřesahovala základnu věže) a na zadní část věže se začala montovat přídavná schránka.

     

  • Ausf. F (F1) - pancéřování přední části věže bylo zesíleno na 50 mm, boků a korby na 30 mm. Hmotnost se zvýšila na 22 300 kg. Plánováno bylo použití delšího kanonu 7,5 cm KwK 40 L/43, který ale ještě nebyl k dispozici a proto byl použit kratší kanon jako u předchozích typů. Delší kanon měla až následující verze Ausf. F2 a tato verze se začala označovat Ausf. F1. Od dubna 1941 do března 1942 se vyrobilo 460 tanků PzKpfw IV Ausf. F1.

     

  • Ausf. F2 (SdKfz 161/1) - první standardní verze s kanonem 7,5 cm KwK 40 L/43, který dokázal na 500 metrů prorazit 90 mm silný pancíř. Hmotnost tanku se zvýšila na 23 650 kg. Ausf. F2 se vyráběl od března do července 1942 a bylo vyrobeno 75 kusů.

     

  • Ausf. G - vyráběn od května 1942 do června 1943, vyrobeno bylo 1690 kusů. Na rozdíl od Ausf. F2 byla u kanonu použita dvoukomorová úsťová brzda místo jednokomorové. Na bocích tanku byly přídavné ochranné pancéřové pláty (Schürzen).

     

  • Ausf. H (SdKfz 161/2) - od tohoto typu byl standardně montován delší kanon 7,5 cm KwK 40 L/48, který na 500 metrů mohl prorazit 93 mm silný pancíř. Pancíř v přední části korby byl zesílen na 80 mm, na bocích na 50 mm. Na boky byly standardně montovány přídavné pancéřové pláty. Hmotnost vzrostla na 25 000 kg. V této době byly také do výzbroje zaváděny nové tanky Tiger a Panther a uvažovalo se o zastavení výroby PzKpfw IV ve prospěch těchto typů. Výroba Pantheru a Tigeru se však rozbíhala velmi pomalu a nedokázala by nahradit výrobu zaběhaného typu IV, proto bylo rozhodnuto o další výrobě tohoto tanku. Celkem bylo do června 1944 vyrobeno asi 3800 kusů tanku PzKpfw IV Ausf. H.

     

  • Ausf. J - poslední model vyráběný od června 1944 do konce války, vyrobeno bylo asi 2300 kusů. Tato verze postrádala elektrický generátor, proto se věž tanku musela otáčet ručně. Zjednodušena byla konstrukce věže, byly odstraněny všechny průzory. Na boky se montovaly přídavné pancéřové štíty (Schürzen) nebo štíty z drátěného pletiva (Thoma Schürzen). Díky odstranění generátoru se zvýšil objem palivových nádrží, což zvýšilo dojezd a operační dosah tanku. Experimentálně byly do některých tanků tabudovány kanony 7,5 cm KwK 42 L/70 (jako v Pantheru).

     


    PzKpfw IV Ausf. J s kanonem 7,5 cm KwK 40 L/48 a přídavnými štíty (Schürzen)

Tank PzKpfw IV se vyráběl po celou válku a celkem bylo vyrobeno asi 9000 kusů tohoto tanku. Mnoho podvozků bylo využito na různé modifikace a samohybné verze.

Modifikace tanku PzKpfw IV

 

  • Sturmgeschütz IV (SdKfz 167) - samohybné dělo na podvozku PzKpfw IV s kanonem 7,5 cm StuK 40 L/48. Od StuG III (40) se lišilo pouze podvozkem. Kryt kanonu měl charakteristický tvar zvaný Saukopf - "prasečí hlava". Vyráběno bylo od října 1942 a do konce války bylo vyrobeno 1140 kusů.

     


    StuG IV s přídavným pancéřováním a "prasečí hlavou" (Saukopf)

     

  • PzBfWg IV (SdKfz 267) - velitelské tanky, modifikováno bylo v roce 1944 asi 100 tanků Ausf. H. Kromě standardní radiostanice FuG 5 měly navíc i FuG 7.

     

  • Tauchpanzer IV - několik tanků PzKpfw IV bylo v souvislosti s přípravami na invazi do Anglie přestavěno od června do října 1940 na obojživelné Tauchpanzer IV. Všechny otvory tanku byly utěsněny pryží. Vzduch měla přivádět hadice o délce až 18 m na jejímž konci byl plovák, který ji udržoval na hladině. Na plováku byla upevněna i anténa. Tanky měly překonat vodní překážky až do hloubky 10 metrů. Některé z těchto tanků byly použity v operaci Barbarossa při překonávání vodních toků.

     

  • Jagdpanzer IV (SdKfz 162 a 162/1) - stíhač tanků na podvozku PzKpfw IV Ausf. F s kanonem 7,5 cm PaK 40 L/43 nebo L/48. Dále byl vyzbrojen kulometem MG 42. Výroba začala v lednu 1944 a do srpna bylo vyrobeno 769 kusů. Od srpna 1944 začala být vyráběna verze SdKfz 162/1, která měla kanon s delší hlavní 7,5 cm PaK 42 L/70 (označovala se jako Jagdpanzer IV/70). Jagdpanzer IV/70 se vyráběl do konce války a bylo vyrobeno 1230 kusů.

     


    Jagdpanzer IV s kanonem 7,5 cm PaK 40 L/48

     

  • Sturmpanzer IV Brummbär (SdKfz 166) - těžká houfnice na podvozku PzKpfw IV s kanonem 15 cm StuH 42 L/12 (označovaná jako SturmPanzer IV). Výroba byla zahájena v květnu 1943, v roce 1944 došlo k modernizaci, byl přidán kulomet MG 34 a SturmPanzer dostal jméno Brummbär. Celkem bylo do roku 1945 vyrobeno 300 kusů.

     

  • Bergepanzer IV - v druhé polovině roku 1944 bylo asi 40 vyřazovaných poškozených tanků PzKpfw IV přestavěno na vyprošťovací vozidla. Bergepanzer IV byl vybaven navijákem, který byl schopen vyprostit vozidlo o váze až 15 tun.

     

  • PzBeobWg IV - dělostřelecké pozorovací vozidlo na podvozku tanku PzKpfw IV Ausf. J. Bylo vybaveno přídavnou radiostanicí FuG 7, výsuvným periskopovým dálkoměrem a binokulárním dalekohledem. Velitelská věžička byla vybavena periskopy. Místo děla byla namontována pouze maketa. Posádku tvořili 2 dělostřelečtí pozorovatelé, 2 radisté a řidič. Modifikováno bylo v letech 1944-45 asi 90 tanků.

     

  • Möbelwagen (SdKfz 161/3) - protiletecké vozidlo s kanonem 3,7 cm FlaK 43 na podvozku PzKpfw IV. Od března 1944 do konce války bylo vyrobeno 250 kusů.

     

  • Flakpanzer IV Wirbelwind a Ostwind - protiletecká vozidla na podvozku PzKpfw IV se speciální otevřenou věží, ve které byl instalován jeden 3,7 cm Flak 43 L/89 (Ostwind) nebo čtyři kanony 2 cm FlaK 38 L/112 (Wirbelwind). V letech 1944-45 bylo vyrobeno asi 90 tanků Wirbelwind a 40 tanků Ostwind.

     


    Wirbelwind se čtyřmi 20 mm flaky

     

  • Brückelegepanzer IV - v roce 1940 bylo několik Ausf. C přestavěno na mostní tanky. Použity byly během francouzského tažení.

     

  • Panzerjäger III/IV Nashorn (Hornisse) (SdKfz 164) - stíhač tanků na upraveném podvozku III/IV s kanonem 8,8 cm PaK 43 L/71 a kulometem MG 34. Začal být vyráběn od února 1943, pozdější verze měla kulomet MG 42. 26. února 1944 Hitler Hornisse přejmenoval na Nashorn. Do konce války bylo celkem vyrobeno asi 490 kusů.

     

  • schwere Panzerhaubitze III/IV Hummel (SdKfz 165) - těžká houfnice na upraveném podvozku III/IV s kanonem 15 cm sFH 18/1 L/30. Byla vyráběna v letech 1942-1944 a celkem bylo vyrobeno 700 kusů. Asi 150 z nich bylo přestavěno na muniční vozy.
Existovaly i projekty dalších modifikací, jako PzKpfw IV s odminovacím zařízením, využití podvozku tanku pro raketové odpalovací zařízení, různé Waffenträgery (nosiče zbraní) apod.

Bojové nasazení

Tanky PzKpfw IV byly tažným koněm německých tankových jednotek po celou válku. Byl to jediný typ, který se vyráběl a používal na všech bojištích až do roku 1945.

Útoku na Polsko se zúčastnil jen velmi malý počet, invaze do Francie asi 280 těchto tanků. Zde se tyto tanky ukázaly v dobrém světle, i když bylo nutné zesílit pancéřování.

Němci plánovali jako hlavní bojový tank PzKpfw III s kanonem ráže 37 mm, PzKpfw IV, označovaný jako "těžký", s 75 mm kanonem měl plnit podpůrné úkoly. Tento plán museli přehodnotit po invazi do Sovětského svazu, kdy se setkali s ruskými T-34 a skutečnými těžkými tanky KV-1.

Ukázalo se, že zastaralý kanon 7,5 cm KwK 37 L/24 na tyto tanky nedostačuje. Nové verze byly tedy vyráběny s novými kanony 7,5 cm KwK 40 L/43 a L/48 s dlouhými hlavněmi, které měly větší úsťovou rychlost. Bylo zesíleno i pancéřování. Toto přezbrojení umožnilo tanku PzKpfw IV přežít celou válku (na rozdíl od PzKpfw III) a s novými kanony se v palebné síle vyrovnal většině spojeneckých tanků. Poslední model Ausf. J s větším operačním dosahem byl velmi nebezpečný protivník.

PzKpfw IV byly tak až do konce války základní německou tankovou zbraní a ani tanky Panther je nedokázaly nikdy plně nahradit (kvůli technickým problémům a pomalému rozjezdu výroby).

PzKpfw IV používaly i armády spojenců Německa. Nejvíce, asi 100, jich bylo v rumunské armádě, asi 50 v maďarské a 20 ve španělské armádě. Několik kusů mělo i Bulharsko a Finsko, kde se tyto tanky používaly až do šedesátých let. Ještě v roce 1967 byly tyto tanky použity syrskou armádou během šestidenní války s Izraele.

 

 


Panther
Koncem roku 1941 Němci na východní frontě stále častěji naráželi na vynikající sovětské tanky T-34 a těžké KV-1. Ani nejtěžší německé PzKpfw IV jim nemohly čelit. Bezmocné bylo i protitankové dělostřelectvo (kanony Pak 35/36 ráže 37 mm) a musely se používat protiletecké Flaky ráže 88 mm.

Pro řešení této situace bylo rozhodnuto o rychlém přezbrojení stávajících PzKpfw III a IV kanony ráže 50 a 75 mm a zesílení jejich pancéřování. Vznikly také první samohybné stíhače tanků Marder II a Marder III, na které byly montovány 75 mm protitankové kanony i ukořistěná ruská děla. Dále bylo rozhodnuto o vývoji středního bojového tanku jehož parametry by byly srovnatelné s ruskými T-34.

20. listopadu 1941 speciální tým ve složení prof. Porsche, ing. Oswald (MAN) a dr. Aders (Henschel) prozkoumal na východní frontě ukořistěné tanky T-34 a KV-1. Závěry komise byly následující: přednosti T-34 vyplývají zejména z použití větších pojezdových kol, širších pásů, zkoseného pancíře a dlouhého kanonu, který umožňoval vysokou úsťovou rychlost. Zprvu se uvažovalo o přímém okopírování tanku T-34, ale pro technologické obtíže bylo rozhodnuto o vývoji vlastního modelu.

25. listopadu 1941 zadal Waffenamt konstrukční zadání na střední tank firmám Daimler-Benz a MAN (Maschinenfabrik Augsburg - Nürnberg). Tank měl splňovat následující parametry: hmotnost do 30 tun, kanon ráže 75 mm s dlouhou hlavní, pancéřování 40 - 60 mm, motor o výkonu 500 kW. Tyto požadavky byly ale později stejně přehodnoceny, zejména hmotnostní limit byl příliš nízký.

Prototyp firmy Daimler VK 3002 (DB) připomínal německou obdobu tanku T-34. Zřejmě i proto, aby v bojových podmínkách nedocházelo k omylům, byl tento model nakonec odmítnut.

Návrh firmy MAN VK 3002 (MAN) byl úspěšnější a 2. června 1942 bylo rozhodnuto o jeho sériové výrobě pod názvem PzKpfw V Panther (SdKfz 171).

Výrobní série

 

  • nultá série Ausf. A (D1) - prvních dvacet tanků Panther z předvýrobní série. Po zahájení sériové výroby byly přeznačeny na Ausf. D1. Tyto tanky měly poněkud odlišnou velitelskou věžičku s převisem nad základnou věže. Poháněl je motor Maybach HL P45 210 o výkonu 480 kW. Kanon byl použit 7,5 cm KwK 42 L/70 s jednokomorovou úsťovou brzdou. Pojezdové ústrojí tvořilo 8 velkých pojezdových kol uložených po čtyřech ve dvou řadách za sebou. Na těchto tancích byla ještě provedeno řada různých úprav a změn. Byla zjištěna řada závad, které ale nebyl čas odstranit, protože nebylo možné zpoždění výroby.

     

  • Ausf. B a C - plánované, ale nerealizované modely s vylepšenou převodovkou

     

  • Ausf D (D2) - první sériová výrobní verze, která začala být vyráběna 11. ledna 1943 po dokončení 20 tanků předvýrobní série (Ausf. A (D1)). Byla zde použita standardní velitelská věžička s průzory, kanon 7,5 cm KwK 42 L/70 s dvoukomorovou úsťovou brzdou, čelní pancíř 80 mm. Tank poháněl motor Maybach HL 230 P30 o výkonu 515 kW. Po stranách byly umístěny výmetnice zadýmovacích granátů.

    Tanky Panther Ausf. D2 vyráběné od poloviny roku 1943 měly několik změn. Byla použita velitelská věžička s periskopy, pancíř byl pokryt zimmeritem a nad horní částí pásů bylo přídavné závěsné pancéřování. Výfuky byly opatřeny speciálními tlumiči plamene. Ve věži byl otvor pro vyhazování prázdných nábojnic. Celkem bylo vyrobeno 850 kusů verze Ausf. D2.

     

  • Ausf. A - nebyla označena Ausf. E, ale Ausf. A (???). Tato série byla zavedena do výroby v srpnu 1943 po bitvě u Kurska, kde měly tanky Panther bojovou premiéru. Byla zde definitivně zavedena standardní velitelská věžička s periskopy, kulovitá lafeta pro uchycení kulometu MG 34, monokulární zaměřovač (místo předchozího binokulárního). Došlo i k vylepšení výfukového systému. Celkem bylo vyrobeno 2000 Pantherů Ausf. A.

     

  • Ausf. G - poslední sériová verze vyráběná od března 1944. 26. února vydal Hitler nařízení o vypuštění římských číslic z označení tanků Panther a Tiger. Tank se tedy dále nazýval PzKpfw Panther Ausf. G. U tohoto typu bylo zlepšeno pancéřování, modifikovány ventilátory bojového i motorového prostoru. Reflektor byl umístěn z korby na blatník. Opět byl pozměněn výfukový systém (problematické místo tanku). Celkem bylo vyrobeno 3140 kusů verze Ausf. G.

     


    Panther Ausf. G

Celkem bylo v letech 1942 - 1945 vyrobeno téměř 6000 kusů tanku Panther v továrnách MAN, Daimler-Benz, Henschel a MNH (Maschinenfabrik Niedersachsen - Hannover)

Plánované modely

 

  • Ausf. F - vývoj začal v polovině roku 1944. Tento typ měl mít nový typ věže, zesílené pancéřování na 120 mm na čele a 60 mm na bocích. Kulomety MG 34 měly být nahrazeny útočnou puškou MP 44 ráže 7,9 cm a kulometem MG 42 ráže 7,9 cm. Kanon měl být použit 7,5 cm KwK 44 L/70. Dále měl být použit zaměřovač TZF 13 se stereoskopickým dálkoměrem (15x zvětšujícím). Bylo provedeno mnoho dalších změn i na trupu tanku a uvažovalo se i o použití výkonnějšího motoru Maybach HL 230 (596 kW). Do konce války byly vyrobeny pouze 2 prototypy.

     

  • Panther II - vývoj Ausf. F měl vyústit až v model Panther II. V únoru 1943 Waffenamt předložil požadavek na unifikaci výroby tanků Panther a Tiger II. Pro racionalizaci výroby mělo být použito co nejvíce součástí z Tigeru. Panther II tak měl mít kanon 8,8 cm KwK 43 L/71 stejně jako Tiger II. Bylo zesíleno pancéřování až na 150 mm na čelní straně věže. Pojezdová kola byla použita stejná jako u Tigeru II. Do konce války byl vyroben pouze jeden prototyp a Panther II tak už do bojů nezasáhl.

Modifikace tanku Panther

 

  • Velitelské PzBfWg Panther (SdKfz 267 a SdKfz 268) - velitelské tanky SdKfz 267 byly vybaveny radiostanicemi FuG 5 a FuG 7 pro komunikaci na úrovni praporu a roty, SdKfz 268 měly radiostanice FuG 5 a FuG 8 pro spojení s plukem a divizí. Pro instalaci druhé radiostanice byl demontován jeden kulomet MG 34 a snížen počet nábojů. SdKfz 268 se daly rozeznat podle hvězdicové antény radiostanice FuG 8, FuG 5 a FuG 7 měly standardní prutové antény.

     

  • Vyprošťovací Bergewagen Panther (Bergepanther) (SdKfz 179) - vyprošťovací vozidla na podvozku tanku Panther Ausf. D2. Dosavadní vyprošťovací vozidla na bázi PzKpfw III byla příliš slabá na nové Panthery a Tigery, proto Waffenamt zadal 7. května 1943 objednávku na 70 kusů Bergepantheru. Bergepanther byl vybaven speciálním navijákem a jeřábem, v zadní části byly 2 radlice. Byl používán i jako muniční vůz.

     

  • Panzerjäger Panther (Jagdpanther) (SdKfz 173) - nejvýznamnější modifikace tanku Panther byl tento stíhač tanků zvaný Jagdpanther.

     


    Jagdpanther

    Byl vybaven klasickým protitankovým kanonem 8,8 cm Pak 43/3 L/71 (první verze měly PaK 43/2) a jedním kulometem MG 34 ráže 7,92 mm umístěným v přední části nástavby. Stejně jako u StuGu měl kryt kanonu charakteristický tvar zvaný Saukopf ("prasečí hlava"). Přední pancíř měl tloušťku 80 až 100 mm. Celkem bylo od prosince 1943 do konce války vyrobeno asi 380 kusů (některé byly přestavěny i na velitelské vozy).

     


    Jagdpanther

     

  • Sturmgeschütz Panther (SdKfz 172) - samohybné dělo na základě tanku Panther s kanonem 8,8 cm StuK 43 z roku 1943, vzniklo v průběhu vývoje Jagdpantheru.

     

  • Panzerbeobachtungswagen Panther - jedno z nejlepších pozorovacích vozidel dělostřelectva. Tank měl pouze dřevěnou maketu děla, posádku tvořili velitel, dělostřelecký pozorovatel, radista a řidič. Tank měl ve vybavení dva pozorovací přístroje TBF 2, dva přístroje TSR 1, dálkoměr, binokulární dalekohled.
Ve fázi vývoje byly také plamenometná verze Pantheru (flammpanther) a průzkumná verze se zmenšenou věží a kanonem 5 cm KwK 39 L/60.

Bojové nasazení

Poprvé byly tanky Panther Ausf. D2 nasazeny v bitvě u Kurska v červenci 1943 v rámci 4. tankové armády. Jejich nasazení bylo zbytečně urychleno a více než s nepřítelem se jejich osádky museli potýkat s mechanickými problémy tanku. Výjimkou nebyl obrázek Pantheru s velkým plamenem šlehajícím z výfukového systému.

Nebýt těchto problémů byl by Panther srovnatelný s ruským T-34. T-34 měl díky nižší hmotnosti větší pohyblivost, rychlost a operační dosah, Panther měl zase díky silnějšímu pancéřování lepší ochranu a větší palebnou sílu na střední a delší vzdálenost.

Hitler měl v Panthera velkou důvěru a nastolil požadavek výroby až 600 kusů Pantherů měsíčně, kvůli čemuž byla omezena výroba spolehlivých PzKpfw IV. Ve skutečnosti se výroba velmi pomalu rozbíhala a v roce 1944 se vyrábělo průměrně 330 Pantherů měsíčně.

Po překonání mnoha mechanických závad se Panthery staly jedněmi z nejlepších tanků války. Byly jimi vyzbrojeny, stejně jako Tigery, především preferované tankové divize SS, nebo elitní jednotky wehrmachtu, jako např. divize Grossdeutschland.

Po vylodění v Normandii neměli západní spojenci tank, který by Pantheru mohl čelit, jeho čelní pancíř byl příliš silný. Panther naopak mohl díky své palebné síle vyřazovat spojenecké tanky na střední vzdálenost. Na likvidaci jednoho Pantheru bylo třeba 4-5 amerických tanků M4 Sherman, z nichž jeden musel útočit na bok nebo záď. Nejlepším způsobem jeho vyřazení z boje byl zásah do pojezdového ústrojí a tím jeho znehybnění.

Věže tanku Panther, většinou z poškozených vozidel, se také často používaly samostatně jako součást opevnění, např. v Itálii v Gustavově linii nebo v pouličních bojích v Berlíně v dubnu 1945.



 


Tiger II
V srpnu roku 1942 začala sériová výroba tanků Tiger I, ale už na podzim téhož roku zadal Waffenamt zakázku na těžký tank s novým kanonem 8,8 cm KwK 43 L/71 (tento kanon vyvinuly Kruppovy závody v roce 1941). Tento tank měl postupně nahradit dosavadní PzKpfw VI Tiger Ausf. H1 (E).

Nový kanon KwK 43 byl těžší než KwK 36 v Tigeru I, měl delší hlaveň (6,5 m oproti 5,3 m u KwK 36) a tím i větší úsťovou rychlost. Při použití protipancéřové střely dokázal prorazit 180 mm pancíř na vzdálenost 500 metrů (KwK 36 dokázal na 500 metrů prorazit 112 mm silný pancíř).

Vývoje nového tanku se opět ujaly firmy Porsche a Henschel. V únoru 1943 navíc Waffenamt vyslovil požadavek, aby nový tank byl co nejvíce unifikován s plánovaným Pantherem II, který vyvíjely závody MAN.

Porsche přišel s návrhem VK 4502 (P) (označován i jako Typ 180/181), který navazoval na jeho předchozí neúspěšný VK 4501 (P). Měl stejný kombinovaný systém pohonu s elektromotory. Dva spalovací motory o výkonu 150 kW měly pohánět generátory, která by dodávaly el. proud dvěma elektromotorům pohánějícím pásy. Tento systém se zdál náchylný k závadám a navíc na výrobu elektromotorů bylo potřeba značné množství měďi, a proto byl Porscheho návrh zamítnut. Ještě před zamítavým rozhodnutím si ale Porscheho závody Nibelungenwerke objednaly u Kruppa 50 výborně tvarovaných věží Porscheho konstrukce s šikmým pancéřováním, které byly použity u úspěšnějšího modelu od Henschela.

Návrh Henschelu VK 4503 (H) navazoval také na předchozí VK 4501 (H). Bylo zesíleno pancéřování, čelní až na 150 - 180 mm, pohonnou jednotkou byl stejně jako u Tigeru I motor Maybach HL 230 P30 o výkonu 515 kW. Bylo použit systém dvojitých pojezdových kol (4 v zadní řadě, 5 v první řadě). Tento model byl v únoru 1943 schválen do výroby pod názvem PzKpfw VI Tiger II Ausf. B (SdKfz 182) a byly objednány tři prototypy.

Výrobní série

Výroba prototypů se vzhledem k požadavku na unifikaci s připravovaným Pantherem II dosti protáhla. První prototyp byl předveden až 20. října 1943. V prosinci 1943 byla zahájena sériová výroba, bylo objednáno 1200 kusů tanku. Prvních 50 kusů tanku Tiger II bylo vybaveno věží Porsche, ostatní měly obdobnou věž Henschel. Věž Porsche se od věže Henschel odlišovala nebezpečným seříznutím přední části a velitelskou věžičkou, která přesahovala základnu věže.

Vzhledem k použití těžšího kanonu a silnějšímu pancéřování měl Tiger II značně vyšší hmotnost než Tiger I - téměř 70 tun. To samozřejmě zhoršovalo jeho výkonnost, spolehlivost i jízdní vlastnosti. Jinak se ale jednalo o jeden z nejlépe chráněných a vyzbrojených tanků války.

 


Tiger II

Během výroby došlo k několika menším modifikacím. U několika prvních tanků byl použit binokulární zaměřovač, později byl používán monokulární. Zabudován byl také mírně vylepšený kanon 8,8 cm KwK 43/III. Připravovalo se i použití kanonu 10,5 cm KwK L/68. Konstruktéři firmy Henschel navrhli i Tiger II s kanonem ráže 128 mm (projekt VK 7001 na který později navázal E-100).

26. února 1944 Hitler zrušil u modelů Tiger a Panther označení římskými čísly (tank se dále nazýval PzKpfw Tiger II Ausf. B).

Na rozdíl od Tigeru I, který můžeme pokládat za vrchol klasické německé konstrukce tanků, byl Tiger II se svým moderním šikmým pancéřováním spíše těžším protějškem tanku Panther, který jako první využil poznatky z tanků ruské konstrukce.

Neoficiálně byl Tiger II nazýván také Königstiger. Celkem bylo od prosince 1943 do konce války vyrobeno asi 500 kusů tanku Tiger II.

Modifikace tanku Tiger II

 

  • Velitelské PzBfWg Tiger II (SdKfz 267 a SdKfz 268) - velitelské tanky SdKfz 267 byly vybaveny radiostanicemi FuG 5 a FuG 7 pro komunikaci na úrovni praporu a roty, SdKfz 268 měly radiostanice FuG 5 a FuG 8 pro spojení s plukem a divizí. Pro instalaci druhé radiostanice byl demontován jeden kulomet MG 34 a snížen počet nábojů. SdKfz 268 se daly rozeznat podle hvězdicové antény radiostanice FuG 8, FuG 5 a FuG 7 měly standardní prutové antény. Na velitelské tanky bylo předěláno asi 10 tanků Tiger II.

     

  • Panzerjäger Tiger II (Jagdtiger) (SdKfz 185 a 186) - 70 tunový stíhač tanků na základě Tigeru II od firmy Henschel s kanonem 12,8 cm PaK 44 L/55 (střílel protipancéřové střely o hmotnosti 28 kg, KwK 43 v Tigeru II "pouze" protipancéřové střely o hmotnosti 10 kg). Tento kanon mohl na 1000 metrů prorazit 230 mm silný pancíř. Čelní pancíř Jagdtigeru měl tloušťku 250 mm. Vyzbrojen byl ještě jedním kulometem MG 34 nebo MG 42 ráže 7,92 mm. Od června 1944 do konce války bylo vyrobeno asi 75 kusů tohoto likvidátora spojeneckých tanků. Kvůli velké hmotnosti a použití standardního motoru Maybach HL 230 P30 o výkonu 515 kW měl ale Jagdtiger velké problémy pohyblivostí. Několik kusů bylo v roce 1945 přezbrojeno kanony 8,8 cm PaK 43 L/71 a tato verze dostala číslo SdKfz 185.

     


    Stíhač tanků Jagdtiger

Bojové nasazení

Do výzbroje byly tanky Tiger II zařazeny na jaře 1944 a poprvé bojově použity na východní frontě v květnu 1944. Nejznámější je jeho nasazení v ardenské ofenzivě v prosinci 1944. Zde se ale negativně projevila jeho hmotnost a jízdní vlastnosti. Po vyčerpání pohonných látek musely posádky často nechat Tiger II stát na místě a nechat ho napospas nepříteli.

Tigery II byly také použity v poslední ofenzívě německé armády - operaci Jarní probuzení k znovudobytí Budapešťi v březnu 1945. Po nadějném začátku operace se Tigery zamotaly do nepříznivého bahnitého terénu, což byl konec ofenzivy.

Jinak ale na Tiger II s jeho vynikající palebnou silou a pancéřovou ochranou, pokud operoval na vhodném terénu a s dostatkem paliva (což byl chronický německý problém), neměli Spojenci odpovídající protizbraň. Např. amerického Shermana mohl Tiger II zničit na vzdálenost 3,5 km! Königstigery měly ve výzbroji především elitní tankové divize SS.



 


Tiger
Vývoj těžkého tanku má své počátky již ve dvacátých letech. V roce 1925 zadal Waffenamt tajnou zakázku na těžký tank firmám Krupp, Rheinmetall a Daimler-Benz pod krycím označením Grosstraktor. Vzniklo několik prototypů tohoto 15 tunového tanku, vyzbrojeného kanonem 7,5 cm KwK L/20, které byly testovány na polygonu Kama v Kazani v Sovětském svazu. V roce 1930 byl však tento projekt zrušen.

Vývoj těžkého tanku potom pokračoval v roce 1933, kdy Waffenamt zadal zakázku na nový těžký tank pod názvem Neubaufahrzeug (NbFz). Vzniklo několik prototypů od firmy Krupp (PzKpfw NbFz A) a Rheimetall (PzKpfw NbFz B). Tank vážil asi 25 tun a byl vyzbrojen kanonem 10,5 cm KwK L/28 (NbFz A) nebo 7,5 cm KwK 37 L/24 (NbFz B). Hlavní kanon byl ještě spřažený s vedlejším kanonem 3,7 cm PaK L/45. Několik těchto tanků bylo použito v roce 1940 při invazi do Norska. Z propagandistických důvodů se také označovaly jako PzKpfw V nebo PzKpfw VI.

Přímý vývoj tanku Tiger spadá do konce 30. let, kdy Waffenamt zadal závodům Henschel zakázku na stavbu těžkého tanku označovaného jako Durchbruchswagen (DW 1), tedy tanku pro průlomy. Tank měl mít hmotnost asi 35 tun. Už v roce 1938 byl však vývoj zastaven. Projekt DW byl ještě oživen v roce 1940, kdy byl navržen vylepšený 33 tunový DW 2 s věží z PzKpfw IV s 75 mm kanonem. I tento projekt byl ale v roce 1941 zastaven.

V září 1938 Waffenamt podepsal s Henschelem objednávku na těžký tank (schwerewagen) o hmotnosti asi 65 tun. Zajímavé bylo, že tank měl být převážen rozložený na tři části a složen až na frontě. Počítalo se s použitím věže s PzKpfw IV se 75 mm kanonem. Byl vyroben pouze podvozek prototypu VK 6501 (koncepčně navazoval na PzKpfw NbFz, plánován do výroby byl pod označením PzKpfw VII).

Zároveň byla v září 1938 vypsána soutěž na nový třicetitunový průlomový tank s 75 mm kanonem. Do užšího výběru se dostaly prototypy Porsche VK 3001 (P) a Henschel VK 3001 (H).

Model VK 3001 (H) od Henschelu navazoval na DW 2, první prototypy byly vyrobeny v březnu 1941. Tank měl být poháněn motorem Maybach HL 116 o výkonu 195 kW a vyzbrojen kanonem 7,5 cm KwK 40 L/48. Model od Porscheho VK 3001 (P) (označován i jako Typ 100 nebo Leopard) měly pohánět dva spalovací motory, které měly dodávat el. energii elektromotorům pohánějícím pásy.

V květnu byl u Henschela objednán ještě těžší tank, 36 tunový VK 3601 (H). Byly vyrobeny pouze dva prototypy.

Vývoj všech těchto výše popsaných typů byl přehodnocen a postupně zastaven během let 1941 - 1942, kdy se Němci na východní frontě setkali se sovětskými T-34 s kanonem ráže 76,2 mm a těžkými KV-1. Pokračoval pouze vývoj prototypů VK 4501, objednaných v květnu 1941.

VK 4501 vyvíjely opět firmy Porsche a Henschel. 45 tunový tank měl mít kanon ráže 88 mm. Model od Porscheho VK 4501 (P) (označovaný i jako Tiger) navazoval na VK 3001 (P) a měl stejný systém pohonu. Konkurenční VK 4501 (H) od Henschelu byl v podstatě VK 3601 (H) s 88 mm kanonem a silnějším pancéřováním. Tank tak překročil hmotnostní limit o 10 tun. Po testech a zkouškách byl pro sériovou výrobu vybrán model od Henschelu pod názvem PzKpfw VI Tiger Ausf. H1 (SdKfz 181).

Výrobní série

Sériová výroba začala v závodech Henschel v srpnu 1942. První modely série Ausf. H1 byly kromě drobných úprav shodné s prototypy VK 4501 (H), tedy s kanonem 8,8 cm KwK 36 L/56 a motorem Maybach HL 210 P30 o výkonu 478 kW. Na korbě byl umístěn vrhač protipěchotních min a na věži zadýmovací granátomety. Takto bylo vybaveno prvních 250 kusů tanku. Tank Tiger byl první německý tank s prokládaným uložením pojezdových kol (4+4).

 


Tiger

Tanky vyráběné od poloviny roku 1943 měly silnější motor Maybach HL 230 P45 o výkonu 515 kW. Dále byl použit monokulární zaměřovač, na rozdíl od binokulárního u předchozí verze.

Plánovány byly i modely s kanonem 7,5 cm KwK 42 L/70 s upravenou věží firmy Rheinmetall (prototyp Ausf. H2) a s delším kanonem 8,8 cm KwK 43 L/71 (ten byl potom použit u Tigeru II).

26. února 1944 Hitler zrušil u modelů Tiger a Panther označení římskými čísly a Tiger Ausf. H1 navíc přejmenoval na Ausf. E (PzKpfw Tiger Ausf. E).

V srpnu 1942 byla navíc zadána záložní objednávka firmě Porsche na 90 kusů jejího modelu VK 4501 (P). Tyto tanky byly později přestavěny na stíhače tanků Ferdinand (Elefant).

Tank Tiger se vyráběl dva roky od srpna 1942 do srpna 1944, kdy na něj navázal těžší Tiger II s šikmo skloněným pancéřováním. Celkem bylo vyrobeno 1350 tanků Tiger. Několik Tigerů měly ve výzbroji armády Itálie a Maďarska.

Modifikace tanku Tiger

 

  • Velitelské PzBfWg Tiger (SdKfz 267 a SdKfz 268) - velitelské tanky SdKfz 267 byly vybaveny radiostanicemi FuG 5 a FuG 7 pro komunikaci na úrovni praporu a roty, SdKfz 268 měly radiostanice FuG 5 a FuG 8 pro spojení s plukem a divizí. Pro instalaci druhé radiostanice byl demontován jeden kulomet MG 34 a snížen počet nábojů. SdKfz 268 se daly rozeznat podle hvězdicové antény radiostanice FuG 8, FuG 5 a FuG 7 měly standardní prutové antény. Vyrobeno bylo asi 85 velitelských Tigerů.

     

  • Vyprošťovací Bergepanzer Tiger - několik Tigerů bylo přestavěno na vyprošťovací vozidla

     

  • Panzerjäger Tiger (P) Ferdinand (SdKfz 184) - těžký stíhač tanků na podvozcích Tigeru od firmy Porsche (VK 4501 (P) se šesti pojezdovými koly) s hmotností 68 tun. Byl vybaven kanonem 8,8 cm PaK 43/2 L/71. Čelní pancéřování mělo tloušťku 200 mm, max. rychlost byla 20 km/h.

     


    Stíhač tanků Ferdinand

    Ferdinand neměl žádnou další výzbroj, což byla velká nevýhoda. Až v roce 1944 byl při modernizaci Ferdinandů přidán jeden kulomet MG 34 a jméno bylo změněno na Elefant. Hitler dokonce plánoval model Elefantu s hmoždířem ráže 210 mm. Ferdinand/Elefant se vyráběl pouze v roce 1943 a bylo vyrobeno 90 kusů.

     


    Ferdinand

     

  • Sturmtiger - 68 tunová obluda na podvozku Tigeru jejíž výzbrojí byl raketomet RW 61 a jeden kulomet MG 34. Čelní pancíř Sturmtigeru byl až 150 mm silný. Vyrobeno bylo asi 20 kusů v letech 1943-1944. Sturmtiger vycházel z projektu Sturmpanzeru VI Bär, který měl být vyzbrojen kanonem ráže 305 mm. Projekt Bär nebyl nikdy uskutečněn, ale plán mohutné nástavby na podvozku Tigeru byl využit právě pro Sturmtiger s Rakettenwerferem 61 ráže 380 mm. Celkem vezl 14 raket, jejichž účinek byl mimořádně ničivý.
Byla plánována i verze Tigeru s plamenometem (flammtiger).

Bojové nasazení

Poprvé byly tanky Tiger nasazeny v září 1942 v nevhodném bažinatém terénu v okolí Leningradu. Mnoho tanků bylo zničeno a mnoho trpělo mechanickými poruchami. Jinak ale jeho 88 mm kanon byl schopen likvidovat sovětské T-34 na střední vzdálenost. Problémem byla velká váha tanku a spotřeba paliva, která nedovolovala nasazení v delších taženích.

V červenci 1943 byly tanky Tiger použity u Kurska. Premiéru zde měly i stíhače tanků Ferdinand. Nasazení Ferdinanda skončilo katastroficky. Ferdinand neměl žádnou vedlejší výzbroj a proto se stával lehkou kořistí sovětské pěchoty. Tanky Tiger, pokud netrpěly mechanickými poruchami, se ukázaly v poměrně příznivém světle. Tiger používalo i německé tankové eso Michael Whitmann.

Tiger byl dále nasazen v Normandii v létě 1944 a během onfezivy v Ardenách v prosinci 1944, kde se ukázala jeho nevýhoda, příliš velká spotřeba paliva a krátký jízdní dosah.

Nejprve byly těžké tanky v samostatných praporech (schwere panzer abteilung) po 30 tancích podřízených přímo armádnímu velení. Bylo plánováno, že každá tanková divize bude mít jeden prapor tanků Tiger (3 roty s 48 tanky), ale ve skutečnosti byly téměř jen ve výzbroji tankových divizí SS.




 






 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

hahha

(nezname, 11. 11. 2008 11:13)

smrdis